Překonat rakovinu mi pomohly i kočky. O nádoru věděly dřív než já sama, říká Anička Slováčková

Jsem zdravá, ohlásila zpěvačka Anna Julie Slováčková. Po více než ročním boji s rakovinou má konečně dobré výsledky. A jak prozradila Zvířecím zprávám, kromě chemoterapie a skvělé péči lékařů jí pomohly i kočky. „Ležely u mě. Přitiskly se přesně na to místo, které mě bolelo, a léčily mě. Pak se šly vyzvracet,“ říká. O rostoucím tumoru v těle podle ní věděly daleko dřív než kdokoliv jiný.

Kdy si vaše kočky poprvé všimly, že s vámi něco není v pořádku?
Hned. Podle mě to věděly mnohem dřív než já. Zpětně si uvědomuju, jak za mnou pořád chodily, hlídaly mě a sledovaly. Kamkoliv jsem šla, byly u mě. Pokud jsem se zdržela v koupelně, začaly se za mnou nervózně dobývat a škrábat na dveře. A když jsem byla delší dobu pryč z domu, měly až panické stavy a protestovaly. Dnes už vím, proč to tak bylo – bály se o mě.

Teď už to nedělají?
Ne, teď už jsou mnohem klidnější.

To je skvělá zpráva…
To je. Od té doby, co mi skončila léčba, můžu být klidně i čtyři dny pryč, přesto nevyvádějí.

Když zmiňujete svou léčbu… Pomáhaly vám kočky i během ní?
Pomáhaly, jsou to vážně lásky. Kdykoliv jsem byla po chemoterapii a bylo mi zle, ležely u mě. Přitiskly se přesně na to místo, které mě bolelo, a léčily mě. Pak se šly vyzvracet. 

Vyzvracet?
Ano. Po každé takové „kočičí terapii“ se zvedly a vyzvracely se. A já jsem se najednou cítila líp. Vypadalo to, jako kdyby z mého těla absorbovaly všechnu tu špatnou energii, a když se jim to povedlo, samy se jí zbavily. Dělaly to obě dvě.

Nenechalo to na nich žádné následky?
Nenechalo. Pokud bych si čehokoliv špatného všimla, okamžitě bych s nimi běžela k veterináři. Jsou to mí miláčci. Ostatně když jsem to jednou s veterinářem řešila, řekl mi, že se mi moje kočky zřejmě snaží ulevit. Četla jsem dokonce, že na sebe mohou vzít i psychické nemoci svého pána. Zvířata jsou zkrátka nejlepší terapií pro nemocné lidi. Mě teda drží nad vodou strašně. 

Zkusila jste i jinou zvířecí terapii?
Ne. Ale dočetla jsem se, že se začínají dělat terapie s kravami – člověk je objímá. To bych si někdy chtěla zkusit.

Do budoucna prý sama chcete zvířecí terapie nabízet. Co konkrétně máte v plánu?
Ráda bych si otevřela kavárnu či jiný podobný prostor, ve kterém by byla zvířata. Mohla by to být třeba přestárlá útulková zvířata, která už nemají kam jít. Zvířecích druhů by tam bylo vícero – nejenom kočky a psi, ale třeba i koně, kozy, ovce… Lidi by tam chodili na kafe a přítomností zvířat by se léčili. Mohli by strávit se „svým“ zvířetem, se kterým se cítí dobře, nějaký čas. Mohli by mu třeba číst, mohli by si to zvíře hladit. Dokonce by si mohli nějaké zvíře sami adoptovat.

Kolik by taková služba stála?
Nic. Tím, že by to současně fungovalo i jako kavárna, by si celý ten projekt na sebe vydělal sám. O zvířata bych se starala za peníze utržené od zákazníků kavárny.

To je hezké. Jaké zvíře máte vy sama nejradši?
Kromě koček, které mám doma, miluju i jeleny. Jednoho mám dokonce vytetovaného na těle. Ani nevím, proč to tak je, ale jelen je pro mě magické zvíře. Vnímám ho jako symbol ochrany. Vždycky, když mi bylo v životě zle, zdálo se mi o jelenech. Možná to bude i tím, že je můj táta v indiánském horoskopu jelen. Můj velký sen je potkat někdy na procházce v lese pořádného jelena s obřím parožím. Mám taky hodně ráda lamy, a to proto, že jsou vtipné. Člověk je vidí a musí se smát.

Jakým zvířetem byste chtěla být, kdybyste nebyla člověkem?
Právě lamou. A na všechny okolo bych plivala. (Směje se.) Líbilo by se mi být taky velrybou, ale ne v dnešním světě. Pokud bych měla být velrybou, tak jedině v čistém oceánu a bez přítomnosti lidí. Jinak bych asi byla hodně smutná velryba.

Foto: archiv Anny Julie Slováčkové

Text: Veronika Rodriguez
Úvodní foto: archiv Anny Julie Slováčkové