V kraji slavíků

Těžko říci, který kraj v Čechách na Moravě či ve Slezsku by bylo možné nazvat krajem slavíků. Však i z pohledu na četnost příjmení Slavík je docela zřejmé, že jsou i ptáci slavíci rozmístěni po naší zemi docela rovnoměrně. Celkem u nás žije údajně téměř čtyři a půl tisíce lidí s příjmením Slavík, Slavíková. Z toho v Praze na zhruba milion tři sta tisíc obyvatel je prý něco přes pět set Slavíků.

Přesto zmíním území na pomezí Českého krasu a Brd, kde například v Berouně a nedalekých menších Hořovicích žije v každém půl druhé desítky Slavíků, a je zde dokonce na dohled od Berouna i malá obec tohoto jména, obec Slavíky. V tomto kraji žijí i jiní nositelé ptačích jmen,  například Stehlíci, Červenkové, Sokoli, Hrdličkové či Čápi, ale tentokrát mě zaujali nejvíc Slavíci, tedy spíš slavíci. A proč?

K těmto úvahám mě totiž přivedl kamarád lesník Jaroslav, když mi před pár týdny řekl: „A víš, Josefe, že tady u nás je jedno z míst s nejpočetnější populací slavíků? Zrovna před pár dny jich zde pod tratí ornitologové za hodinu okroužkovali šest.“ Vzpomněl jsem si, že právě tam jsem je loni zaslechl, ale nechtělo se mi věřit, že by to byl ten vyhlášený pěvec slavík. Skromně jsem soudil, že to mohla být snad pěnice slavíková.

Nuže, vyrazili jsme poslouchat slavíky ke konci května, v podvečer, za soumraku. A již kousek za vesnicí, u křížku, se začali ozývat první. Připomnělo nám to, jak jsme slavíky slyšeli před několika lety v jižním Polsku.

Tento nenápadný ptáček o sobě dává vědět snad jen zpěvem, jinak je plachý, jako všichni drobní pěvci. Slavíci přilétají zjara, aby zde vyvedli mladé, které krmí hmyzem a pavouky, a pak na konci léta se zase vydávají do zimovišť ve střední Africe. Zdá se, že v poslední době slavíků u nás přibývá. Dají se zaslechnout i přes den, spíš dopoledne, ale to se jejich zpěv ve zvucích krajiny trochu ztrácí. Zato za večera, až za tmy, to zpěv teprve vynikne. Kdo v tuto dobu vyrazí od televize či od klávesnice do polí a luk s řídkými hájky a keři, může být odměněn takovou nádherou!

Ale možná je to podobné  i s dalšími nenápadnými krásami, které jsou na dosah, ale člověk je často hledá úplně jinde, pokud možno daleko, předaleko.

Josef Duben