Oko, do světa okno

V mnoha situacích je dobré vidět, a nebýt při tom viděn. Zásadní výjimkou je však provoz na silnici, tam je to zcela naopak. „Vidět a být viděn!“ To vtloukají do hlav zájemců o řidičský průkaz učitelé autoškol jako jednu z hlavních podmínek pro to, aby se účastník provozu zachoval při životě.

Jenže nebýt viděn v životě běžném, v přírodě, umožňuje dobře a úspěšně pozorovat polní, lesní, vodní či zahradní ptactvo. A nejen to. Takže pohledy z okna, za nímž je člověk skryt…

Pohled na strom plný stehlíků.

Pohled z pokoje přímo do zvonice kostela v Clairvaux, právě se rozhoupal zvon.

Pohled na přistávající letadlo těsně nad domy, z bezpečného koridoru směrem od moře, ano, v Eilatu.

Pohled zrána na racky, jak se snášejí okolo rybářů, kteří právě vytahují sítě.

Pohled na robustní příboj Atlantiku.

Pohled z okna zříceniny hradu Točníka do lesů a na nad nimi kroužící rodinu krkavců…

Pohled z okna, ze zálohy, znamená sledovat děje bezpečně, a to bezpečí se týká jak pozorovaných, tak i pozorovatele.

Napadá mě, když se mluví o bezpečí, ale v poněkud jiných souvislostech, zda nejde především o pohodlí. Pohodlí, bezpečí, teploučko, jistoty. Tedy nejen při  pozorování ptáků a jiných volně žijících zvířat. S těmito pojmy se úspěšně pracuje v marketingu i v politice. Jenže jakmile se začne člověk, jedinec či společnost zapouzdřovat a budovat opevnění, v podstatě počítá s tím, že už nemá na to vyjít z bran města a pozorovat život okolo a vzdorovat mu. Jenže pak v dohledné době přichází o všechno. Takto staří Římané skončili v Británii, když vybudovali  pověstný Hadriánův val, a obdobně dopadli Francouzi s Maginotovou linií, a vlastně i my s oněmi dokonalými pevnostmi na hranicích státu. Nic neochránily, jen v češtině zbylo pěkné slovo řopík (název malé pevnůstky, jejíž jméno vzniklo ze zkratky ŘOP – Ředitelství opevňovacích prací). Ale pohodlí ani bezpečí nic z toho nezaručilo.

Ono je nakonec duši a vůbec obecně „psýše“ prospěšnější ze skrytu pozorovat, ale ne lidi, radši zvířata, jak žijí, a od nich si vzít poučení. Copak vlaštovčí rodiče, když vyvedou mladé, usednou s křídly v klíně,  že už si budou jen točit mlýnek, že už mají vystaráno? A to se týká i drozda, kavky, zajíce, myši, jezevce. V podstatě je to jako v oné písničce…. „ptáčkové pějí vůkol, neb jest to jejich úkol“. Jenže kdo přesně ví, jaký je úkol člověka? Kdo si není jistý a neví, nechť pozoruje živočichy.

Ale tím nemyslím, že by se měl inspirovat jednoduchým pohledem, který zvířatům přisuzuje lidské vlastnosti, například hromadit jako sysel, prskat jako křeček, být až tak trpělivý a všechno snášet jako vůl v zápřahu, anebo dřít jako kůň. Když už polidšťovat, co takhle být pilný jako včelka, hbitý jako veverka, rychlý jako gepard, elegantní jako kočka… a vesele si poskakovat jako blecha? A když už je té aktivity dost, stočit se do klubíčka a usnout jako plch.

Josef Duben