Zdvořilost

Pozapomenuté slovo, zavánějící starými časy, nebo spíš dobou, kterou dnes leckdo vnímá jako pozérskou, formalistickou a neupřímnou. Vyprávěl mi jeden známý, jak byl v restauraci s dcerou studentkou, a ta se poněkud ošklíbala nad podle ní zbytečnými reakcemi servírky. Prý to bylo pořád nějaké „prosím sem a prosím tam“. Proč se tak ponižuje, má prostě dělat svou práci, tohle bylo poněkud vtíravé a zbytečné. Marně jí kamarád vysvětloval, že to je obyčejná zdvořilost.

Zakrátko však zažil satisfakci, to když se dcera vrátila z brigády v cizině, kde pracovala jako servírka v kavárně. Nadšeně vyprávěla, jak jí i zákazníkům bylo příjemné, když se na ně usmála,  zeptala se na to či ono, lehce zakonverzovala a odplula. A dodala, že i pro ni to v práci bylo mnohem příjemnější a nakonec dostala i dobré „dýško“.

Vybavil jsem si tuhle příhodu, když dnes tolik lidí řeší, zda nedělají něco „zbytečně navíc“,  aby něco náhodou někoho neponížilo, aby náhodou neztratil člověk tvář a nebyl jaksi uražen. To zvířata něco takového vůbec neřeší, profitují totiž ze své své „vrozené zdvořilosti“. Někdo řekne, že to je pud, možná, ale kéž bychom takový měli i my lidé! Kočce například nevadí, když jí otevřu dveře. Naopak. Řekne si o to, kývne na mě totiž hlavičkou. Má sice svá kočičí dvířka, může jimi proskočit, ale potěší ji, když jí dveře do zahrady otevřu já. A já to přece rád učiním, a pak se na sebe usmějeme. Tedy já. Ona mi „jen“ elegantně zamává ocáskem.

Nebo sedím na křesílku na zahradě a přiběhne sousedův kocourek pro zákusek. Chodí k nám najedený a vyčesaný, ale zákusek, ten si dává rád u nás. Přijde, podívá se na mě, pozdraví, mňoukne. Tak jo, trochu granulek mu nasypu. Jé, to je radosti. Pak se vrátí a sedne si vedle mě, nic neříká, ale já vím, co chce, a zeptám se: „Čičine, ty bys rád na křesílko, viď?“  A on odpoví mňau. Znám to totiž od naší kočky Sísy. A tak si přesednu na židli. Vyměníme si místa. On posléze po chvilce povalování v křesílku zase odběhne.

Je to zdvořilost? Nebo podlézavost? Nebo jde jen o to respektovat toho druhého, být empatický a udělat mu radost? Myslím si, že právě to je podstata zdvořilosti.

A teď je na místě zdvořile poděkovat za přečtení této úvahy.

Josef Duben