Z masa a kostí

Blížilo se poledne, asi jsem už měl hlad, a tak jsem se ženy zeptal, co že si dáme k obědu. Něco z masa? Opáčila: „Z masa a kostí?“ A tu mi vytanul na mysli titul knížky, který jsem někde zahlédl, tedy kuchařky, která měla podtitul Kuchařka pro dceru z masa a kostí, a tak to ženě říkám, i když vím, že má radši detektivky než kuchařky. Smála se: „A kdo je z masa a kostí? Ta kuchařka, dcera, nebo ty?“

Zamyslím se, zda to neměl být skrytý odsudek. Nene, vyložím si, je to skrytá lichotka! Člověk z masa a kostí, hm… Ten je jaksi skutečný, opravdový, a žádný měkkoň. I když se tím beztak myslí i to, že  to nemusí být zrovna ideál, že dělá i chyby, a právě proto je tak nějak sympaticky lidský. Nebo lidsky sympatický?

Ale někdy jako kdyby se opomíjelo, že člověk je obdařen duší. Tedy kromě toho těla, že?  No a s takovouto jistou rozpolceností se u zvířat zdánlivě nepočítá. Za normální či hlavní se u zvířat považuje tělesná schránka, tedy fysis, přičemž psýché je opomíjena. Fysis tvoří maso, kosti, chrupavky, cévy, žíly, nervy. A psýché, duševní stránka či duše? Na jednu stranu se duše nedoceňuje, na druhou se přeceňuje. A u zvířat? Někdy se zvířata až polidšťují, no a u lidí tomu bývá naopak. Nevím, zda se dá říct, že se člověk animalizuje, ale, pravda, mnohdy se chová jako zvíře…

Pozoruji kočku, zrovna mi leží před klávesnicí, sice nemluví, ale já jí dobře rozumím, myslí si, ať už dám pokoj s těmi kostmi a masem. Pozoruji její kožíšek, uši, oči, občas na mě mrkne. Podloží si tlapkou,  kterou tvoří pěkné svaly a kosti, tu svou krásnou hlavičku. A ona, ještě než usne, úsporným kočičím způsobem se mým úvahám lehce pousměje: Jo, z masa a kostí…

Inu, živý tvor, to nejsou jen kosti a maso…

 Josef Duben