Být střízlíkem, znamená být happy!

Dnes jsem se probudil se zpěvem střízlíka. Tedy opravdu se zpěvem, nikoli zpěvem. Čili brzo, a sám od sebe, a jako každý den docela rád. A sotva jsem vyšel z domu, slyším a posléze vidím na větvi ještě spoře olistěného ořechu toho malého poněkud legračního opeřence, jak o sobě dává hlasitě vědět.

Proč legračního? No, aspoň mně tak připadá, protože výrazný ocásek má připojený k malému tělíčku pod úhlem devadesáti stupňů. I tenhle zpěvák jej tak měl, tudíž byl snadno identifikovatelný. Jsem vždycky rád, když se mi podaří přiřadit zpěv ke konkrétnímu zpěváčkovi. Ne vždy se mi to však podaří a trochu závidím Zdeňkovi Vermouzkovi, že ten v tom má zcela jasno. A tak si po ránu říkám, jak asi střízlík, anebo třeba i kos, rehek, sýkora či konipas vnímají člověka. Jak vnímají mě? Jako součást prostředí, ve kterém žijí, na kterou je potřeba si dát pozor? Vždy? Někdy? Řekl bych, že spíše vždy, nicméně při delším blízkém soužití i tito ptáci trochu ztrácejí plachost. Nejlepším příkladem jsou kosi, kteří si zvykli ujídat kočkám granule z venkovní misky. A  je-li vyjedená, dokonce kolem ní ostentativně pobíhají, ba i si na mě písknou, abych dosypal.

Budu se držet pozorování ptáků, byť i předpokládám, že i ostatní živočichové, savci zejména, uvažují podobně. Soudím, že žijí v takové milosrdné nevědomosti. Ta spočívá v tom, že je jim jaksi neuvědoměle dobře, tak dobře, jak jen je možné na tomto světě. Asi před měsícem, dvěma jsem se setkal s tím, že tématu nevědomosti, poznatelnosti a věcmi z toho vyplývajícími se dotýká mimo jiné i italský spisovatel Claudio Magris v románu „Pro nedostatek důkazů“. Že člověk si žije, já dodám jako pták, dokud se nedozví, třeba na základě nějakého speciálního, zpravidla preventivního vyšetření, že je na čase stát se pacientem,  čili že už to má „spočítané“, i když se třeba prozatím konec odkládá.

To pták je takového poznání ušetřen. A možná, že nejen pták, třeba i ten, kdo se rozhodne, že nechce nic vědět. Je však třeba si uvědomit, že kdo klade příliš mnoho otázek, by měl být schopen  přijímat i příliš mnoho odpovědí. A jsem na to připraven? Na diagnózu, prognózu? Není na tom ten malý střízlík lépe? Aspoň v tomto ohledu. A tuší střízlík, že prostředí ve kterém žije, považují někteří lidé, jen  za kulisy, a že skutečnost, ta pravá skutečnost, je někde jinde, venku, před divadlem?

Jméno střízlíka podle někoho může souviset s tím, jak si své teritorium střeží, anebo, podle mě, že je s to střízlivě nahlížet své místo v ptačí společnosti,  a možná i v té lidské. A na základě tohoto, asi přece jen trochu neuvědomělého poznání, je mu do zpěvu. A já s ním souhlasím: čik, čik, tik, tik, ti ti ti, tí.

Josef Duben