O stonožce a sedmihláskovi
Při různých příležitostech lze zaslechnout postesknutí, že čeho je moc, toho je příliš. Může jít o moc slov, nebo o příliš mnoho hlasů, moc práce, moc nohou… Toto rčení používají třeba i učitelé, než se zhroutí, anebo žáci či podřízení, kteří uvažují o tom, že utečou. Ale vadí také, když je příliš lásky či nenávisti, tedy moc emocí, a málo rozumu… Ano, když je něčeho moc, bývá toho jiného méně, čili je narušena rovnováha. A je vůbec rovnováha žádoucí? Pro život spíš ano. Začnu stonožkou…
Stonožka neposedí, nicméně polapena a položena na jakýkoli podstament, setrvá, ale jen chvilku, jen co by se porozhlédla, a neprodleně zamíří do bezpečnějších míst, kde není tak nápadná, cítí se doma, a kde není vystavena nepředvídatelným situacím.
„Doma“ je pro stonožku někde v temnu a vlhku, pod kůrou či v napadaném listí. Ano, Lithobius forficatus, stonožka škvorová je takový placatý rezavý členovec. A nemá těch noh až příliš, nestačilo by jí jich méně? Kolik noh je vlastně „moc“? Záleží na porovnání. Taková stonožka může mít i několik desítek nohou, klidně i stovku, na rozdíl od mnohonožky, která, tedy ta největší z nich, jich může mít i přes tisícovku.
Ale ne všechno, čeho se zdá být příliš, opravdu je nadměrné. Ono je to relativní, nikoli definitivní, jak pěkně zpíval Werich s Voskovcem: „Nikdy nic nikdo nemá míti za definitívní.“ Vždycky se nakonec může ukázat, že je vše poněkud jinak. Nicméně i Jana Wericha zaujalo, co má stonožka nohou. Z textu písně o ní si kdekdo pamatuje, že na každou nožku má ponožku… „Dejme tomu stonožka, co má práce s obouváním, jen se oběda dočká, začne se zouváním. Na každou totiž nožku má ponožku…“ A tak dále.
Inu, může se zdát, že něčeho je moc a něčeho ještě více, až je toho příliš a už to snad ani nejde vydržet. Že má stonožka sto nohou, to krásně vydržím, neb je mi to jedno, ovšem naložit si sto „niců“, neboli sto malých nákladů, to už by se mě týkalo. A na to si dám pozor! Vždyť to by umořilo i osla.
A když uvažovat o něčem, čeho je trochu víc, tak by mohl stačit počet sedmi, ostatně sedmička bývá považována za šťastné číslo a také znamená ideál. Třeba sedmikráska… Já bych byl pro sedm hlasů, kterými disponuje sedmihlásek hajní (Hippolais icterina). Jeho zpěv neumoří, potěší. A toho není ani moc, ani příliš.
Josef Duben