Když mimikry nestačí

Bajka o mimikry, neboli o maskování, buzení dojmu či tváření se, by mohla začít konstatováním, že v životě nejde jen o přežití, tedy o snahu tvářit se nenápadně a doufat, že si mě predátor nevšimne. Ale to by bylo hnedle po bajce. A možná to vlastně ani tak bajka nebude, i když, kdo ví? V mnoha případech je umění mimikry základem pro to, aby se ten, kdo ho ovládá, dobře měl, tedy měl kde hlavu složit a také měl co do úst, popřípadě do chelicer, tedy klepítek, pokud jde o pavouky.

Napadlo mě to při pozorování pavouka, který vypadá jako vosa, je totiž krásně černožlutě pruhovaný. Byl to křižák pruhovaný (Argiope bruennichi), dosud u nás víceméně vzácný, nicméně se tu vyskytuje stále častěji. Jeho mimikry naznačuje, že by mohl být mnohem nebezpečnější, než je ve skutečnosti. Nejde totiž o snahu o nenápadnost, sice je také sám predátorem, ale přitom musí odstrašovat větší druhy dravého hmyzu. Jenže musí také nějak úspěšně lovit, a na to mu tyhle mimikry nestačí. Nebo lépe, nefungují.

Jistě, má sítě, jako mnoho dalších pavouků. Ale křižák pruhovaný na té své sedí uprostřed, ne někde nenápadně, hned vedle takového svislého jakoby cikcakového žebříčku. K čemu to je? Tento prvek speciálně tkané sítě se jmenuje stabilimentum a slouží k oklamání kořisti, popřípadě nepřátel.

Pavouk, tedy přesněji pavoučice, tohoto stabilimenta využívá, jakmile se blíží kořist. S jeho pomocí rozkmitá či jaksi rozechvěje celou síť, takže je pro přilétající hmyz rozostřená, tedy je hůř vidět, a kořist v ní snáze uvízne. Ovšem úspěšný lov má za následek poškození sítě, i stabilimenta. Takže se přede znovu… A třeba zase o kousek dál.

Tak to dělá zřejmě ještě jiný pavouk, jeden z malých křižáků, a to křižák vířivý (Cyclosa conica). Ten navíc do stabilimenta zaplétá různé kousky rostlin nebo smítek či zbytky kořisti a tím mate i případné predátory.

Na každý pád není v přírodě nic úplně stoprocentní, ani mimikry, ani maskování, ani pasti, proto přežívají jen ti nejlepší, a ti to též předávají v genech dalším generacím. Tedy pro pavouky to jistě platí. Avšak dokážou předávat i to, co se naučili? Popřípadě vyšší organismové to, k čemu byli vychováni? Toť otázka. U lidí to tedy zdaleka není jisté. Ani prokázané. Ale používat či využívat mimikry, jo, to člověk umí.

Josef Duben