Když tchoř zapomene

Tato lasicovitá šelmička počítá na zadní kolečka zřejmě jako člověk, a podobně jako on si schová něco k snědku na horší časy. No, a jako člověk, leckdy zapomene, kam že si co uložil. Jelikož má rád čerstvé, tak si nikdy neschová uloveného obratlovce, či mlže. Ale vajíčko, tak to ano.

Foto: Josef Duben

Před několika lety jsme pravidelně nacházeli v záhoně lehce zahrnuté slepičí vejce, které tchoř uloupil u sousedů, co měli kurník přes dvě zahrady. A skoro celé léto tak bylo co do dát polévky. Když zjistil, že se s ním nějak moc často dělíme, našel si lepší úkryt. Pomalu jsme na to zapomněli, až letos…

Žena otevřela zahradní kůlničku, kde je nářadí, které tak často nepoužíváme a hle, co to je? V plechové nádobě slepičí vajíčko. Takové světle zelené, skoro jako bažantí. Vím, že i takové slípky chová kousek od nás Miloš, hezké slepičky plemene Green Shell. Ale jak dlouho tu to vajíčko bylo? Nebude to už pukavec? Povídám ženě: „Máš rukavice, vezmeš ho, viď, a hodíš ho přes plot, ale pozor, raději jdi blíž!“ Zasmála se a odvětila: „Však já vím, co kdybych se netrefila?“ No to by bylo nadělení. Hod se povedl, ale vzápětí se z kamene v potoce ozvalo takové charakteristické, no, puknutí. Tak tedy proto se pukavec jmenuje pukavec!

A že si vajíčko schoval v hrnci právě tchoř, soudím proto, že zde opravdu žije, naposledy jsme ho zde viděli zjara, v květnu, dokonce pozdě večer, když se proháněl po vsi „na svatební cestě“ se samičkou. Skoky tchořovy jsou charakteristické, tak plavmo skáče s prohnutými zády. I jeho hlasový projev je v období říje nezaměnitelný.

Tak, milý tchoři, přeji dobrý lov a také dobrou paměť!

Josef Duben