Tajemství

„Nikomu to neříkej,  bude to naše tajemství,“ zařehtal bílý poník Denis  na svou kamarádku, velkou bílou teplokrevnou klisnu Waikiki, a nečekaným trikem se prosmykl ven z výběhu. Chvíli se tam rozhlížel, tu ukousl z trsu trávy, která byla úplně stejná jako uvnitř, nějaká psárka a bojínek, a občas i jetelíček. Po chvíli se vrátil před vstup do výběhu a spiklenecky se na sebe s velkou klisnou smáli, jak jen to koně dovedou.

„Kde ten Marek je? Už tu měl být!“ honilo se jim oběma hlavou. „Á, už jde! Jestlipak má v kapse mrkev? Jestli ne, tak dovnitř nejdu.“ zatvrdil se poník. Marek mrkev měl, a už zdálky kroutil nevěřícně hlavou. Tuhle hru hrál s Denisem a Waikiki už nějakou dobu.  A tak i dnes přišel k výběhu, otevřel, natáhl ruku s mrkví a poník spokojeně, ale pomalu, aby si nezadal, nakráčel dovnitř.

Ale kudy a jak se dostává ven? Marek znovu obcházel celý výběh. Nikudy to nešlo, opravdu nikudy. Velký kůň, kdyby moc chtěl, tak by snad i přeskočil. Ale poník? Má přece s koňmi letité zkušenosti, a ví, že se dovedou i po kolenou pohybovat, sice trochu nemotorně a jen chvilku, ale mohou. Však i v cirkuse se s touto dovedností počítá. Ale zde? Zde by to snad i šlo, ale kdepak jsou nějaké stopy po tom útěkáři? Nikde.

Marek se tázavě obrátil na klisnu, ta to přece musí vědět. Ví to, ale neřekne, nenaznačí. Dokonce se raději honem odvrátí a mrskajíc ocasem odchází. Dobře ví, že mimikou, a tu koně mají, a lidi ji znají, by něco prozradit mohla.

A tak si Marek raději vybavil oblíbené úsloví jednoho kamaráda, i když mu vždycky šlo trochu na nervy: „Víš, nemusíš všechno vědět.“ Ano, zauvažoval: „Nemusím, i když rád bych věděl, ale když to nejde, řeknu si… nemusím. A doufám, že jednou,  někdy, někdy se  třeba…“

Josef Duben