Říkám si…

…čím je člověk, a jeho okolí, pro zvířata tak atraktivní? Že je krmí, ať už dobrovolně či nedobrovolně? Ptáky na krmítkách, a samozřejmě i psy a kočky, avšak i ty živočichy, které se snaží zapudit, sem patří samozřejmě myši a krtci. Takže, o těchto všech vyjmenovaných se dá soudit, že v naší blízkosti rádi dlí. I když se občas nezasvěcenému může zdát, že tomu tak ve všech případech být nemusí. Ptáci pro jistotu včas z krmítka uletí, myš zaběhne do díry a krtek, no tak ten se zaději vůbec drží pod zemí. A bohužel se většinou ani on ani myši nikam stěhovat nehodlají.

Pes se většinou drží svého pána, chce být součástí smečky, a když se tady v okolí žádní toulaví nevyskytují, kteří by ho brali do party, zůstává věrný svému pánu. A mnohdy dává kolemjdoucím patřičně nahlas a důrazně vědět, kde je jeho, psovo, vlastně pánovo. 

S kočkami to je jinak. Kočky o  člověka zájem mají, a to jak ty jeho vlastní, tak i všeliké z okolí. Sedávají na zídce, na plotě či na sloupku u branky a sledují, co to člověk zajímavého dělá. Pravda, někdy to dotyčnému nemusí být milé. Jeden soused tvrdíval, že se na něj kocour od vedle dívá zpupně, a že je to beztak ten, kdo mu kadí do záhonů. Možná na tom i něco bylo, protože naši kočku neobviňoval, i když možná jen proto, aby se mě ani naší kočky nedotkl.

Vlastní kočky, to je jiná kategorie. Nejen, že o mě zájem jeví, ale svým způsobem jej i vyjadřují. Tak to bylo se všemi kočkami, co jsme měli, a pokračuje to samozřejmě i s tou současnou.  Jedna nám spávala za hlavami, vmáčknutá mezi polštáře a pelest, jiná lehávala v nohách. Všechny však vyskakovaly před klávesnici počítače, jen aby mohly trochu přibrzdit naše pracovní úsilí, anebo si dopsat nějaké to své „dfgh…mnn“. Žádná z nich nebyla moc nadšena našimi odjezdy na výlety, Micinka se snažila nenápadně ukrýt v kufru, a mourovatá Kiri, koťátko nalezenec, si do vysokého věku z nervozity často rozškrábala záda. A to vždy měly doma hlídání, někoho z rodiny, koho znaly a měly rády. Tak si říkám, že aspoň některým kočkám na někom, rozuměj na mně, opravdu záleží.

A je, myslím, obecně známo, že psi i kočky na lidi mluví. A když se nedočkají odpovědi,  promluví znovu. To naše Sísa jemňounce, ani hlas nezvedne. Znám však i případy opačné, prudší a hlasitější. Inu, bude to tak trochu jako u lidí. Ono se může zdát, že je kočka samotářská  a vystačí  si sama. No, pravda, vystačí si, ale ne na dlouho, stejně jako člověk. I vyložený samotář zatouží čas od času uslyšet nějaký hlas. No a když se nevyskytne nějaký příhodný hlas lidský, potěší i ptačí cvrlikání, pejskovo štěknutí nebo mňouknutí či zavrnění kočičí.

Josef Duben