Ani placatého zajíce… (řidičská povídka)

Vyjíždím autem, a hned v první zatáčce si všimnu přejeté kuny. Je mi sice líto života zvířete, ale kunu zase tak moc nelituji. Nebyla to ostatně ta, co mi ukousala dráty ke světlům? Nicméně vždy, když na silnici spatřím placaté pozůstatky, tu po zajíci, lišce nebo holubovi, tak si říkám, že k tomu nemuselo dojít. No, stane se, že lesní, luční či polní zvíře opravdu vyrazí ze strany tak náhle, že se střetu dá zabránit jen stěží, a někdy vůbec, ale stejně jsem přesvědčen, že ve většině případů jde nehodě předejít.

Při jízdě v noci krajinou, na nepřehledných místech mimo civilizaci, zapínám mlhovky. A díky nim jsou vidět malá i velká zvířata do vzdálenosti pár desítek metrů od silnice. Tedy hlavně jejich svítící oči. Je pak dost času zareagovat, zpomalit, či dokonce zastavit. Jednou kousek přede mnou přebíhala přes silnici laň. A hned za ní, dalších dvě. Honem jsem zapnul mlhovky, a hle, v lesíku čekaly na přechod ještě čtyři. Zastavil jsem a mohl poklidně sledovat, jak ty ladné, nasvícením stříbrné siluety mizí v dáli.

Možná mě k ještě větší ohleduplnosti za volantem inspiroval obrázek svatého Kryštofa, patrona řidičů. Jelikož jde o polský svatý obrázek, je na rubu modlitbička pochopitelně polsky. Našinec docela dobře rozumí. Akorát mě zarazila prosba, či přání, abych jako řidič jezdil tak, abych za sebou nezanechal člověka placatého. Cože? Ne, nepřečetl jsem to správně, stálo tam totiž „placzacego czlowieka“, to jest plačícího, nešlo o nikoho placatého, přejetého, jak se mi na první pohled zdálo.

A tak teď jezdím ještě opatrněji, abych za sebou nenechal ani placatého zajíčka. A obrázek svatého Kryštofa mám zastrčený mezi řidičským a technickým průkazem.

Ještě dodám, že brát ohled na lesní, luční a polní živočichy je na místě v každém ročním čase, ono  je totiž pořád něco, tu období námluv, pak zas vyvádějí mladé, no a za chvíli zas bude podzimní říje. Anebo se zvířátka prostě jen tak procházejí…

Josef Duben