Vidět, to ještě neznamená vědět
Ano, vidět nemusí znamenat vědět, ale je to nakonec podstatné? To mi přišlo na mysl, když mi Jirka sděloval dojmy z výletu do Lužických hor a vyprávěl, že dokonce spatřili… nejspíš sokola stěhovavého. Kroužil nad nimi, a asi to byl on, má figuru poštolky, akorát je tak třikrát větší. A v tu chvíli mě napadlo, jestli není důležitější vnímat, než přesně vědět, a dokázat se divit a mít radost z viděného.
Podobně jako lord Julian Wimpole v Chestertonově románu Létající hospoda. Když totiž Julian nečekaně uvíznul sám uprostřed lesa, začal ve světle úplňku objevovat přírodu, kterou do té doby znal víceméně pouze z knih. Tu zaslechl houkání sovy, tu spatřil v suchém listí lesknoucího se brouka, a neznaje jeho jméno, rozhodl se: „A tobě budu říkat lozílek.“ Připadal si jako Adam, ten první člověk, kterého Hospodin vybídl, aby dal živočichům jména.
Ale jindy zase není špatné vědět, a přesto se dokázat divit a radovat. To zažíváme právě nyní, když tu na okně, tu na stole anebo na židli přistává některý z čerstvě vylíhlých červených tesaříků dubových. Právě se líhnou ze dřeva, které přináším na topení do krbových kamen. Pečlivě je chytám na papír a vynáším ven. Když je chladno, moc se jim nechce, ale trvám na tom. Je to přece pro jejich dobro. A pro náš klid.
Avšak takovou radost a údiv, které se kdysi zračily v očích dcery sedící v kočárku, když jí při procházce v lese na peřince přistál zlatohlávek, tak to dokážou mít asi jen děti.
Josef Duben
