Dostihoví koně trpí jako rumunské gymnastky, říká herec a koňák Václav Vydra

Nemají žádný skutečný život. Místo toho je člověk nutí k maximálnímu výkonu – přestože by měli ještě růst a vyvíjet se. Dostihoví koně jsou zkrátka jako rumunské gymnastky, říká o přehnaném drilu zvířat herec a koňák Václav Vydra.

Šťastná ale prý nejsou ani další stájová zvířata. Proč? Jak to souvisí s kopyty a podkovami? A jak to napravit? O tom jsme si s ním povídali na jeho statku v Malčanech. Přečtěte si, co všechno nám o koních prozradil.

O svém netradičním chovu koní na statku v Malčanech
Chci, aby tady byli koně šťastní. Aby měli život co nejbližší jejich přirozeneým potřebám. Pro mě už je „klasická stáj“ nepřijatelným prostorem pro život koní. Pokud kůň stojí celý den zavřený někde v boxu na samotce, tak to normální rozhodně není. Takový kůň nemůže být ani zdravý, ani šťastný. Pro koně je normální, když se může volně pohybovat, v kontaktu s jinými koňmi ve stádě a to na různorodých pevných površích. Jejich původním domovem, kde se vyvinuli jako živočišný druh, totiž byla drsná step, na které nachodili nebo naběhali mnoho kilometrů denně. Aby se uživili, napili, unikli predátorům… A to na svých zdravých bosých kopytech. Růst a obrus rohoviny byl v rovnováze. Ostatně jako všechno v přírodě.

Takoví koně pak nepotřebovali úpravy kopyt ani podkovy, rohovina se jim přirozeně obrousila. My tady na statku v Malčanech doplňujeme nedostatečný obrus „strouháním kopyt“ podle jejich anatomie a fyziologie způsobem, který zesystematizovala, důsledně popsala a vyučovala německá veterinářka, doktorka Hiltrud Strasserová.

O doktorce Hitrud Strasserové
Paní doktorka Strasserová je německá veterinářka a specialistka na ortopedii kopyt. Veterinu studovala ještě v době, kdy se tento obor na některých fakultách ještě přednášel – absolvovala několik semestrů ortopedie kopyt a paznehtů. Později tento obor z univerzit prakticky vymizel, protože těch několik málo profesorů, kteří ho přednášeli, odešlo do penze. A postavení a úloha koní  v lidských službách jsou také jiné. Koní pro práci už není zdaleka tolik jako dřív. Pár jich vozí turisty po městě, pár dalších tahá s lesáky dříví z těžko přístupných svahů. Většina koní ve službách dnešních lidí jsou ti pro radost – tedy hobby koně nebo koně pro sport. Jiné využití už ale kůň nemá. Nejspíš i pro to se kopytům nevěnuje taková pozornost, jakou by si tento veledůležitý orgán koňského těla zasloužil.

O tom, proč strouhat kopyta
Rohovina koňského kopyta pořád roste. Jak moc, to závisí na fungování kopyta a množství pohybu. Každý měsíc povyroste zhruba o jeden centimetr. Je to logické – rohovina kopyta je něco jako nehet.

Dokud žili koně volně v přírodě, obrušovali si kopyta přirozeně sami. A to tak, že chodili po těžkém terénu. Jejich původním životním prostorem byly totiž hlavně stepi. A na těch koně každý den nachodili či naběhali desítky kilometrů. Pokud ale žije kůň s člověkem, tak se mu většinou nedostává ani dostatečného množství pohybu, ani dostatečně vhodného terénu. Kopyta je proto potřeba upravovat. Tedy strouhat.

O tom, co způsobí neostrouhané kopyto
Kopyta jsou pro koně nesmírně důležitým orgánem. Jsou to základní stavební kameny koňského zdraví. Kůň v nich totiž vlastně visí, je v nich prakticky obutý. Kopyta taky plní nezastupitelné funkce v koňském organismu – jsou to krevní pumpy, tlumiče nárazů, izolanty… Pokud tedy nefungují správně kopyta, nemůže správně fungovat ani celý metabolismus koně. Rohovina je totiž produkt metabolismu.

Jakmile je kopyto přerostlé, nebo okované, promítají se veškeré nárazy do pohybového aparátu koně. Trpí jeho svaly i klouby.

K správné funkci metabolismu je třeba určitá tělesná teplora. Pokud nechám stát koně hodiny bez možnosti pohybu (v boxu nebo stání), navíc třeba ještě okovaného, omezím tím prokrvení kopyt a dolní části končetin, kde kůň nemá svaly. Kůň bude mít nohy úplně studené. Jasně to ukazují pořízený termosnímky. Málo prokrvené kopyto pak bude mít  logicky i míň kvalitní rohovinu. Ta se pak začne lámat, praskat, deformovat…

O tom, jak asi vznikly podkovy
Nejspíš ve chvíli, kdy koně začali mít nedostatek pohybu. Dokud s koňmi lidé migrovali, koně žádní pohybové problémy neměli. Alespoň o tom nejsou žádné záznamy. Lidé je používali hlavně na ježdění – na to, aby s jejich pomocí překonávali velké vzdálenosti. Třeba při vojenských taženích.

Ale ve chvíli, kdy se lidi usadili a začali obdělávat půdu, zapřáhli koně k orbě. Vznikaly hradiště, hrady a města. Život koní se změnil: většinu dne buď chodili v měkkém terénu v půdě, nebo stáli přivázaní ve stáji na podestýlkách. To jim pochopitelně začalo vadit. Kopyta přerůstala, deformovala se a koně začali mít zdravotní problémy.

A protože byla doba železa, někoho nejspíš napadlo, že by se dal tento materiál použít k “ochraně“ kopyta. Lidi natloukli na kopyta železo. Zřejmě se to stalo někdy v rannějším středověku na hradech. Proč právě tam? Kování totiž nebylo levné a dovolit si ho mohli jenom majetní. Přerostlá kopyta se navíc lámala hlavně na skalách, kde stály právě středověké hrady. Koně kvůli tomu přestávali být použitelní. Jakmile ale lidé natloukli na kopyta železo, koně to najednou ještě nějakej čas „zázračně dali“.

O tom, proč nekovat
Kůň se nerodí podkovaný. Podkova není přirozená. Funguje navíc jen nějakou dobu, a to za cenu znecitlivěni kopyta.

Podkovy vymyslel člověk, který potřeboval z koně vyždímat maximum. Jak se u toho kůň cítí, ho přitom nezajímalo. Podkovaný kůň ale jenom necítí problém, který ve svém kopytě má. Může díky podkově chodit i na nemocném, deformovaném kopytě. Je tedy spíš dobře, když se člověk stará o koňská kopyta tak, aby mohla fungovat normálně a nepotřebovala anestezi podkovou.

O tom, jak se k alternativní metodě dostal
Před více než dvaadvaceti lety jsem si koupil svého prvního koně. Byla to kobylka Nelly. Ačkoliv byla ještě poměrně mladá, už tenkrát měla zdravotní problémy. Prakticky měla nohy v háji…

Svezl jsem se na ní a rozhodl ji vyléčit. Neměl jsem žádné zkušenosti, ani znalosti. Svěřil jsem ji tedy do péče odborníků, o kterých jsem tehdy věděl – do péče toho nejlepšího kováře, veterináře i ustajovatele. Jenomže nic nepomáhalo. Naopak. Problémy začala mít i její dcera. Od půl roku kovaná. Po pěti letech “péče“ mi tehdy veterinář po rentgenu řekl, že má kobyla počínající artrózu a že ať nepočítám s tím, že na ní budu moct nějak víc jezdit. Protože jsem netrpěl existenční nouzí, byl jsem ochoten zaplatil cokoliv komukoliv, kdo by se mi o ni dokázal postarat a pomoci jí.

A tehdy mi někdo strčil do ruky knížku od paní doktorky Strasserové, která mi otevřela oči. Najednou jsem pochopil, co všechno jsem dělal špatně. A nejenom já, ale i ti, kterým jsem v dobré víře svěřil péči o zdraví svých koní. Zjistil jsem, že chovat koně v boxech je jako držet slepice v klecích nebo rybičky v půllitru od piva. Pro koně je to nezdravé a zničující. Koně to jenom – na rozdíl od slepic a rybiček – vydrží dost dlouho. Jenomže nikdo z nás nemá morální právo škodit zvířeti a jeho zdraví jenom proto, aby ho mohl využívat ke svému vlastnímu prospěchu přes hranice jeho možností. To už je dneska morálně neopodstatnitelné.

O koních a rumunských gymnastkách
Například dostihoví koně jsou jako rumunské gymnastky. Nevyvinutý tvor je nucený k maximálnímu výkonu. A navíc, podle pravidel tohoto sportu, musí být podkován… Ale to je jen vrchol ledovce….

O celostní medicíně
Jedeme v tom všichni. Podobně se chová i humánní medicína: neodstraňujeme příčinu, ale řešíme následek. Polykáme drahé léky. U zvířat je to ale tak markantní! Čím víc léků do nich cpeme, tím je to horší. Jasně, možná se jim na chvilku uleví. Ale jednak za to zaplatíme spoustu peněz, a jednak to opravdu pomůže jenom na čas. Příčina se totiž neodstraní, takže problém se zase vrátí. A mnohdy ještě v horší podobě.

Autor: Veronika Rodriguez
Úvodní foto: archiv Václava Vydry

Proč koně nekovat, ale místo toho jim strouhat kopyta?