Svobodu, svobodu, nebo smrt!

Že tento slogan nemá s kočkami nic společného? Možná nemá, a možná má. Že je kočka svobodomilovný tvor, o tom asi nikdo pochybovat nebude. Že si vybírá své lidi, tedy, když k tomu dostane příležitost, to asi též nikdo nezpochybní. Ale že by se rozhodla nežít, když je její svoboda omezena? Není to přece jen trochu přitažené za vlasy?

Pravda, jsou kočky trpělivé, které vydrží hodně a s jistou nepřízní osudu se dokážou vyrovnat. Ale zdaleka ne všechny. Mohu zmínit dva příklady, vlastní a cizí. Nejprve tedy o naší Micince. Na rozdíl od naší první kočičky Kiri nedokázala po kastraci snést „košilku“ chránící hojící se ránu. Projevilo se to tak, že odmítala jíst, pít a vlastně se vůbec pohnout, natož zvednout. Takhle „spoutaná“ nechtěla žít. Nezbylo než jí tkaničky odvázat a riskovat, že se bude kočička ošetřovat sama, což může být problém. Ale nebyl. Zázračně rychle ožila, začala jíst a do pár dní byla oukej. Ještě jednou jsme zkusili Mícu omezit: zda by byla ochotná chodit na kočičím vodítku. Kdepak. Lehla si a odmítla se byť i jen postavit. Takže to byl konec s experimenty. A už jsme zase byli přátelé.

Druhý příklad: Jedna známá hlídala kamarádce, co jela na dovolenou, kočku, krásnou norskou lesní. U kočičky doma, tam že to nebude žádný problém. Nebyl. Kočka jedla, předla, hrála si. Ale druhý večer hbitě proběhla na balkon a šup ven na stráň. Bylo to v Karlíně, pod Vítkovem. A jé! To bylo nadělení. Kočička se nevracela a nevracela, nezbylo než zavolat do ciziny. Ukázalo se, že kamarádka chodívá na balkon kouřit a kočička je zvyklá tam chodit s ní a občas si vyrazí na vycházku. A někdy se vrací až v noci. Hlídačce se ulevilo, a kočka opravdu ráno byla doma. Další den však už pro jistotu na balkon ani dveře nepootevřela ze strachu, že by se karlínská norská lesní kočka mohla přece jen ztratit. Jenže kočička přestala jíst, žádnou dobrůtku nechtěla, smutně ležela. Apatická, s vyhaslým zrakem. A co teď? Zase ji pustit? Riskovat? Hlídací kamarádka to zkusila a šup, kočka byla venku. Vrátí se i tentokrát? Byly to nervy, ale vrátila se jakoby nic, předla, mističky vylízala.

Kočka neví, co je to vlast, to je pro ni cizí pojem, ale o svobodě mívá zcela jasnou představu.

Josef Duben
povídka z knihy Věřím v kočku, a v život věčný
Celá kniha je ke stažení na webu Hoax