Domluvit se s kočkou

A co se pokusit domluvit se, když už to leckdy jde tak obtížně s lidmi nebo i sám se sebou, třeba s kočkou? Mám pocit, že právě kočka nenechá nikoho chladným. Buď ji lidé mají rádi, anebo nemají. Málokomu je zcela lhostejná. Je to podobné jako s Bohem. Lekli jste se? Ano, pro někoho může toto srovnání znít nepatřičně.

Ano, lidskému vnímání a chápání je blízké dojemné koťátko, které se dožaduje jeho pozornosti, podobně jako malé Jezulátko v betlémských jeslích. Ale když vyroste v kočku, je to svébytný jedinec, který sice žije v blízkosti člověka, ale v podstatě si dovede poradit bez něj. Pohybuje se v jeho okolí, je často hodně blízko, doslova na dosah, ale kolikrát před lidskou rukou unikne, uhne se. Ale v nečekanou chvíli se přiblíží, omete se okolo nohou, ducne hlavičkou. Podívá se, jako by se na něco tázala. Ale vzápětí unikne, aby se posadila opodál. S dospělým pacholíkem z jeslí, Ježíškem, je to podobné. Vyskytuje se v blízkosti člověka. Připomíná se jako kříž na rozcestí, nebo má své domy ve městech a vesnicích, v kostelích. A člověk toto vše vnímá jako jakousi samozřejmost, ale ona to samozřejmost nebude.

Již léta si čtu v Bibli, ve Starém i Novém zákoně, a překvapuje mě, no někoho asi nikoli, že zde kočka absentuje. Tedy zatím jsem si její přítomnosti nevšiml. Je zde zvířat spousta, lev, beránek, ryby, dobytek, oslové i oslátka, holubi, zejména holubice, ale kočka nikoli. Znamená to něco? Ať tak či onak, existenci tohoto zvířete nelze nechat nepovšimnutou. Pomineme-li, že kočka byla některými civilizacemi skoro zbožštěna, viz staří Egypťané, bylo by zajímavé se podívat na to, kolik zajímavých lidí rádo s kočkami soužilo. Napadá mě někdy kritizovaný kardinál Richelieu, ten padouch ze Tří mušketýrů. Byl svou láskou ke kočkám pověstný. V Pražské národní galerii je k vidění obraz, který sice asi nebude valné kvality, ale je velmi výstižný, na němž je vidět kardinál lišák s koťaty na klíně. Známý chovatel koček byl i o něco mladší kardinál Mazarin, anebo malíř a básník Bohuslav Reynek. To jen tak namátkou.

Ve středověku však kočky moc oblíbené nebyly, protože byly vnímány jako symbol noci a neznámého a tudíž i nebezpečného. Možná zde ještě vzpomenu jednoho známého pana faráře Vincence, který když si připravoval nedělní kázání, konzultoval svá slova se svým kocourem. A dal na něj! Myslím si, že kdo si dokáže porozumět s kočkou, dokáže to i s lidmi.

Umět porozumět mlčícímu. To, že kočka mlčí, pravda, dovede i promluvit, neznamená, že nemá co říci. Zkusme jí porozumět. Její mluvě, který spočívá leckdy jen v pouhém náznaku. A dokázat porozumět náznakům, to se jistě hodí na té Cestě, cestě životem, tedy s velkým C.

Zajímavé je také, jak se ke kočkám lidé chovají v různých zemích. I když ani to nelze příliš zevšeobecňovat a vyvozovat z toho příliš mnoho. Ale přece. Mám za to, že v zemích evropských jsou kočky respektovány, a jsou často, a zdá se, že v čím dál větší míře, chovány v domácnostech. V jižních zemích žijí volněji, ale i zde požívají jisté úcty a na rozdíl od psů je i o ně pečováno a jsou přikrmovány. To určitě mohou mnozí cestovatelé potvrdit. A dobře krmenou kočku je třeba možné potkat i v Alžírsku nebo v Izraeli. Zde hubenou kočku také neuvidíte.

Dokázat porozumět zvířeti, a nemusí to být zrovna mnou adorovaná kočka, to je podle mého jedním z předpokladů, jak se naučit společnou řeč s lidmi. To znamená, dřív než promluvím…, poslouchat.

Kočka mňouká, včela bzučí,
osel hýká, kráva bučí,
a člověk… se pořád učí…
místo aby zpíval, skučí….

Josef Duben
povídka z knihy V půli cesty
Některé z knih spisovatele jsou ke stažení na webu Hoax