Arnošte, Arnoštíčku, otevři mi!

Vyprávěla mi žena příběh, který její sestře vylíčila kamarádka. Takže je to ze třetí ruky, řekne si někdo, to bude asi pěkně přibarvené. Ne, ne, opravdu se to stalo, a pokud půjde o přibarvení, to beru na sebe.

Žila, byla jedna dívka, a ta měla kocourka Arnošta. Vlastně mladá žena. A jelikož se právě chystala se svým vyvoleným uzpůsobit malý byt tak, aby v něm mohli žít oni dva, plus zmíněný kocourek, rozhodla se přestěhovat jej na dobu přestavby k rodičům. Ti sice zrovna radost neměli, nikdy žádné zvíře doma nechovali, ale budiž, nějakých pár týdnů to přece zvládnou. Zdráhali se ale dát kocourovi k dispozici celý byt. Když odcházeli, a také na noc, jej zavírali do pro něj určeného pokoje. To však Arnoštovi nebylo po chuti. Jak to leckteré kočky dovedou, naučil se velmi rychle i on otevírat dveře. Vyskočil na kliku, a
když to klaplo a dveře se otevřely, proklouzl a už si užíval po celém bytě. Dívčini rodiče si zprvu mysleli, že dveře nezavřeli dost, tak se víc snažili, ale pak najednou zvečera klap, a kocourek si opět promenoval, kam se mu zachtělo. Po pár dnech se to stalo hrou, ze které nakonec měli povyražení všichni.

Stejně se ale Arnošt rád vrátil ke své mladé paní. A zase bylo všechno jako dřív. Dveře se mu nezavíraly, a když, uměl si je přece otevřít. Jednoho dne však jeho paní něco kutila v předsíni, pak popadla odpadky, že je jen vynese do popelnice a hned se vrátí. Vyšla na chodbu, zabouchla, ale, jéje, kde má klíče? Dveře mají kouli. A dnes je doma sama, tedy jen s kocourkem. Zkoušela dveře, nic, zvonila na sousedy, dopoledne ale doma nikdo nebyl. A telefon si nechala doma.

Co si počít? No tak dobře, nejdřív odnesla smetí, a když se vrátila, tu si vzpomněla: Arnošt přece umí otevírat dveře! A teď ho slyšela, jak za nimi mňouká. Porozumí jí? Arnošte, otevři, otevři mi prosím. Kdyby mě tak někdo viděl a slyšel, pomyslí si, že mě chlap vyhodil. Nevadí, ať si myslí, kdo chce, co chce! Zkusím to ještě jednou. Arnošte, Arnošte, otevři! Arnoštíčku! Ha! Zaškrábání, dveře klaply, a už si byli v náručí!

Musím přiznat, že nevím, zda to bylo na třetí nebo až na páté volání a prošení, ani jestli došlo až na Arnoštíčka, každopádně ale kocourek opravdu otevřel! Všechno, co se jeden někdy naučí, tedy člověk i zvíře, se jednou může hodit!

Josef Duben
povídka z knihy Věřím v kočku, a v život věčný
Celá kniha je ke stažení na webu Hoax