Blues kavčí

Nad střechami domů lemujících nábřeží najednou vzrušeně zašustila křídla. Zvedl jsem hlavu. Jako kdyby metličkou či štětkou někdo přejel po činelech. To přece nejsou holubi! Ve výšce tak asi dvaceti metrů to zatočilo mezi věžičky hejno kavek.

Zazněl zpěv, nebo snad nářek? Kdepak, ani jedno, ani druhé, to kavky jen radostně dávaly najevo, že jsou tu. Jako kdyby volaly: „To jsme my, vtipné kavky, a co vy, lidé na zemi? Oh yeh!“

Nu, já jako reprezentant „lidu“ bych kavkám rád odpověděl. Ale co? Zatím jsem sklopil jsem zraky a zahlédl plakát k výstavě v suterénní galerii pár kroků od řeky. Na reprodukci obrazu vidím dívku, jak na vodítku stěží zadržuje psa. Něco ho to táhne za rám obrazu. Ano, milé kavky, i nás lidi něco láká, či táhne z našeho rámu ven. Co, či kdo to je?  A tak zase zvednu oči, kavky odlétají, a tak se maně za jejich hejnem usmívám, doufaje, že si mě zapamatují. Kavky toho prý jsou schopny. Zeptá-li se někdo: „Jak, hej, jak, jak to kavky dovedete?“, odpoví mu pravděpodobně takovým posměšným zašvitořením doprovázeným: „Jak? Kjak? Jak?“ a třepotavě odlétnou, přičemž se ještě stačí ohlédnout přes rameno tím svým veselým bledě modrým okem.

Poodlétnou směrem k Palackého náměstí, kde se budou trošku legračním krokem procházet okolo   autora Dějin národu českého, jemuž je zřejmě stále zima, když má i v létě pléd přes kolena. Nebo ho tak Stanislav Sucharda vytesal jen proto, že nechtěl nohama v nevzhledných botách rušit velebnost mudřecovu? Anebo se mu do tesání nohou prostě moc nechtělo? Tak to nevím a nechci ani předstírat, že to vím, a mýlit se tak jako se v lecčems ve svém výkladu dějin mýlil tento tzv. otec národa. Ostatně se zdá, že kavkám je to fuk. Nu, zato já bych v tomto počasí raději sáhl po plédu.

A všudypřítomné kavky, které prý umí věštit i číst myšlenky, se svým kavčím způsobem zachichotají a dodají: „Oh, yeh“… jak to odposlouchaly od cizozemských návštěvníků Prahy.

Josef Duben