Ďjó, klimatizace, škoda, že nemám klimatizaci…

Tak by si v letošním létě, a možná i v létech předchozích i nadcházejících, postěžoval nejen pan Rybář z Povídek malostranských šplhaje po schodech do svého  pokojíku s výhledem na Petřín. Ačkoli na moře, které příjemně povětří ochlazuje, by si se svým pověstným „ďjó“ jistě také vzpomněl.

Jenže v Nerudově době taková horka nebyla, jeho vrstevníci, Vrchlický, Čech a další chodili i v létě v kabátech. Nicméně i pár dnů v létě bývalo takové teplo, že se i ve Vltavě koupalo. Dnes se zdá, že bude napřesrok a i další roky tepleji a tepleji a sněhu bude méně a méně. V Ostruhové, dnes Malostranské ulici už dnes sáňkující děti asi nikdo nepamatuje.

Mění se tedy počasí, mění se klima? Zcela jistě, vždy se měnilo, stačí se začíst do kdejaké kroniky, či podívat se na obrazy, dejme tomu ze čtrnáctého století, a porovnat tehdejší oblečení se stoletími následujícími, a to až do století devatenáctého či dvacátého.

Podle jakých mechanismů se roky studené a teplé, popřípadě vlhké a suché, střídají, o tom se vedou odborné i laické diskuse. Jak tedy bude v blízké budoucnosti? Toť otázka. Prý teplo a sucho, ale kdo to doopravdy ví, či tuší? Napadlo mě totiž, na nedávné vernisáži obrazů Jiřího Housky, že umělci mnohdy vzbuzují svou vizí budoucnosti úsměv na tváři, a pak se až po čase ukáže, že šlo o vizi věští.

Právě u obrazu „Mamuti nad vesnicí“, který malíř vytvořil před pár lety, jsem se usmíval, ale jen krátce. A prozatím jsem o koupi klimatizace přestal uvažovat.

Josef Duben