Dnes o kobylkách

Tedy spíš o kobylce. O jedné. Zatím. Když zahlédnu tu velkou, asi čtyřcentimetrovou zelenou kobylku, vždy se trochu leknu, co kdyby jich bylo víc. Ono se to nezdá, ale i ta naše zelená kobylka je dravá, a dovede pěkně kousnout. Při této příležitosti se mi hned vybaví osmá rána egyptská, ta, během níž kobylčina příbuzná, tedy správně saranče stěhovavá, sežrala ve starém Egyptě úrodu, aby faraon pochopil, že to Hospodin s osvobozením Izraelitů myslí vážně. Ale ona žravá sarančata byla seslána na Egypt až jako pohroma osmá, když se těm předchozím, a že byly též pořádné, přemnožené žáby, různý hmyz, komáři, mor a jiné nákazy, ba i krupobití, nepodařilo egyptského panovníka přesvědčit.

Foto: Josef Duben

Jak se ukázalo, ani kobylky nestačily, ještě musely přijít rány dvě, tma a pobíjení… Pak už Egypťanům nezbylo, než nechat Izraelity odejít. Což si však faraon honem zase rozmyslel, ale zase na to Egypťané doplatili, a to už je zase jiná historie. Nicméně žravá sarančata jsou stále stejně žravá a Blízký východ sužují čas od času dosud. Dokonce občas zalétnou i do jižní Evropy a jejich „nálet“ na počátku čtrnáctého století dokonce zaznamenal ve svém vlastním životopise Karel IV.  A jak je nyní čím dál tepleji, není toto riziko zase reálné nebo reálnější?

Asi ale není na místě hned malovat čerta, či spíše saranče na zeď. To se spíš pomnoží naši obyčejní hraboši, ale i kdyby, půjde zase zřejmě pouze o krátkodobou, byť nemilou, záležitost. A jestli naše kobylky mají takovýto potenciál? Doufám, že ne. Bedlivě jsem sledoval tu, která u nás před pár dny večer přistála na sklence s vínem. Slušelo jí to. Chovala se způsobně, společensky, chvíli pobyla a odlétla. Další nenásledovaly. Možná dobře, že neochutnala. Kdo ví?

 

 

Josef Duben