Hrdliččí mazurka

Pozoruji hrdličky a přijde mi, že jejich život probíhá, aspoň tedy z mého pohledu, v tanci. Jak okolo sebe krouží a uklánějí se a pak udělají úkrok stranou. Vypadá to tak trochu jako hrdliččí mazurka, a to se takhle pohybují normálně. Zato když přijdou ptačí námluvy… Ty nejspíš  inspirovaly i Karla Hynka Máchu. Snad každý student gymnázia si vybaví verš z jeho Máje: „Hrdliččin zval ku lásce hlas“… a tak dále. Pokud tedy neexistuje nějaká novodobá verze Máje, kde by zaznělo: Hlas hrdličky zval k… a tak dále.

Pozoruji sice hrdličku zahradní, kterou je dnes vidět všude, ne tu Máchovu hrdličku divokou, která zvávala v jeho dobách, tedy téměř přesně před dvěma sty lety. Ta divoká je čím dál vzácnější,  je totiž ohrožena nelegálním lovem při tahu z afrických zimovišť. Nicméně i ta zahradní hrdlička hezky tančí. I ta malinko kulhající, co ji vídám na zahradě pod jeřabinou.

Samozřejmě netančí jenom hrdličky, tanečními krůčky zaujmou třeba holubi, a výskoky kosi anebo jespáci bojovní, ty jsem ale ještě naživo neviděl. Nechci v rámci obdivu k tanečníkům pominout zpěváčky. Za zpěv lze považovat i takové kohoutí kokrhání. Či houkání výrovo. Ovšem z lidského pohledu bývá považováno za opravdový zpěv charakteristické klokotání slavíkovo, kosí prozpěvování či kanárčí trylkování. Nevyznělo to trochu jako cvičení na využití přídavných jmen? Hrdliččin hlas, kokrhání kohoutovo či kohoutí, houkání výrovo, klokotání slavíkovo či slavičí…

A proč jsem si takhle „zaprocvičoval“? Při četbě článků v nejrůznějších médiích začínám mít dojem, že přídavná jména nějak upadají v zapomnění. Ale ono to není zdaleka nic nového. Vybavuji si známou citaci ze Smoljakova a Svěrákova filmu Nejistá sezóna z roku 1987, kdy Jaroslav Vozáb říká: „Až půjdu přes most Karla do Divadla národa na Stěnu čerta, uznám, že jste zvítězili. Ale bude to vítězství Pyrrhy, dříve Pyrrhovo vítězství“. Tato věta se posléze stala oblíbenou hláškou.

Jak věští bylo varování před neblahým zjednodušováním českého jazyka. A  jak se vize Smoljakova a Svěrákova, bohužel, naplňuje… Co když bude jazyk kroucen i nadále, a to tak, že se stane obvyklým pojmenováním veš dětí, motolice jater či blecha psa nebo neštovice krávy?

Cesta zpět neexistuje, jen kupředu, kupředu. Dál, dál. A aby byla příjemná navrhuji občas se zastavit a zaposlouchat se do ptačího zpěvu či zaobdivovat ptačí taneček.

Josef Duben