Jak kočku odnaučit pít z cizích sklenic?

Není nic jednoduššího, musí mít svou vlastní skleničku. Z praktického důvodu ale dáváme přednost
hrnečku. Jé, co ale psát dál, když pointa je takhle hned prozrazena? Tak dobře, začnu po pořádku.

Před mnoha lety, když jsme ještě se ženou netušili, že se staneme kočičími lidmi, jsme byli na
návštěvě u přítele malíře. Sedíme u stolu, něco jíme, popíjíme, když tu hle, vyhoupla se na stůl jeho
kočka. K našemu překvapení se jen usmál a pokračoval v hovoru. Nu, i my jsme se tedy tvářili
jakoby nic. Kočka to byla pěkná, to ano, zbarvení želvovinového. Zvířata jsme měli vždy rádi, a já
to měl dokonce i v popisu práce… Ale přece jen nám bylo trochu proti mysli mrskání kočičího
ocásku mezi jídlem.

Později na to přišla řeč, a Bohdan, moudrý člověk, pravil, že se kočka samozřejmě dá odradit od
chození po stole, tedy v lidské přítomnosti, ale jakmile pán odejde, stejně si tam vyskočí, a že je
proto lepší ji nechat přes stůl projít, tím se uspokojí, pak i snese klidnou výtku a bez problému
odejde, aniž cokoli srazí. Nejhorší je ji zahánět výkřiky: huš, huš!

Když jsme se pak po pár letech kočičími lidmi stali, měli jsme zprvu pevná předsevzetí, že na stůl
tedy opravdu ne. Ale dlouho nám nevydržela. Všechny kočky, co jsme měli, rády na stůl
vyskakovaly, porozhlédly se, dlouho však nepobyly. Šedá mourinka Kiri, ta milovala překvapení.
Nejradši dlela na starobylém kredenci, odkud měla perfektní výhled, avšak v nečekanou chvíli
skočila mistrně doprostřed stolu, a než jsme se stačili vzpamatovat, byla pryč. Nikdy neporazila ani
sklínku. Zrzavá Micinka zase ráda sedávala v rohu stolu, a někdy, pravda, chtěla ochutnat kousek
sýra, nebo oblíznout prst od jogurtu.

No a naši současnou strakatou Sísu jsme jednou přistihli, jak na stole upíjí z hrnečků. To už bylo
přece jen trochu moc. Co si počít? Nu, zachovali jsme se, jak zmíněno v úvodu. Dostala svůj
hrneček, který si spolehlivě pozná, nikoli podle toho, že je červený, kočky barvy nerozlišují, ale
podle speciálního vyhloubení okraje. Ale pozor, hrneček pro kočku musí být širší, aby do něj mohla
nastrčit hlavičku.

Zní to jen jako legrace, ale má to i velké plus. O kočkách je známo, že moc nepijí a pak mohou mít
problémy s ledvinami nebo kameny v močovém měchýři, a to byl případ naší Sísy. Však kvůli tomu
musela i na operaci. No a takhle, přes hrneček, máme kontrolu, že pije dost. Možná k tomu
potřebuje společnost, stejně jako my.

Ale naprostý spoleh na to není, stejně se občas pokouší okusit i z našich sklenek.

Josef Duben
povídka z nové knihy Byl večer a bylo jitro, den pátý
Kniha je k dostání mailem přímo od autora, stačí napsat na: [email protected].
Některé z knih spisovatele jsou ke stažení na webu hoax.cz