Jak si ochočit pěkného ptáčka
Ochočit si někoho, ten pojem jsem už dlouho neslyšel. Soudím ale, že není neznámý mé ženě, dokázala to už před dávnými lety, když jsme se brali, ale i letos, kdy si malinko ochočila červenku. Ani v tomto případě nepoužila násilí.
Naštěstí už dávno pryč jsou časy, kdy si lidé ve volné přírodě lapali ptáčky, tu stehlíčka, tu zvonka. Naštěstí. Takový ptáček, byť mu lidé doma u kamen „projevovali lásku“, zpravidla moc nezpíval a brzo uchřadl. Kdo touží mít doma nějakého opeřence, má možnost pořídit si nějakého drobnějšího či většího exota z chovu, ovšem nejlépe z chovu adresného, který splňuje řadu docela přísných předpisů. Prodejce pak má i povinnost zájemce informovat o způsobu chovu a krmení daného druhu.
Ne každý má však podmínky pro chov ptáků, a vůbec jakýchkoli zvířat, ale skoro každý živočichy rád pozoruje. Takovému lze poradit, aby je pozoroval v jejich přirozeném prostředí. Ale kde, kde lze u nás spatřit nějakého ptáčka srovnatelného s rýžovníkem, andulkou, korelou, rozelou a vůbec nějakým pěkně pestrým papouškem? Ornitolog by se divil, co že to je za otázku. Copak nežije dost pestrých ptáků? Sýkora, strakapoud, stehlík, hýl, nebo žluna, a co teprve takový ledňáček, či poměrně vzácně se u nás vyskytující vlha pestrá nebo dudek?
Jen je třeba se za pozorováním vypravit. A nemusí se nikam daleko. Kdo má dům se zahradou, kdo bydlí u parku, nebo má chatu někde na kraji lesa, nechť tiše usedne a moc sebou nemrská. V zimě se ptáci dají přilákat blíž k domu, na krmítko.
S volně žijícími ptáky se snáze sblíží ten, kdo se v jejich blízkosti pravidelně vyskytuje, či tam přímo bydlí. Pak si na člověka snáze zvyknou. Víkendové vyrušení nemusí být ptákům zvyklým na ticho a klid moc příjemné. I když, pravda, i tento rytmus dokážou přijmout. S loňskou a letošní zkušeností s kovidem, kdy jsme od loňského března prakticky neustále na venkově, jsem si uvědomil, že ti ptáci, co v minulých letech před námi prchali, přestože jsme je v zimě pěkně krmili, nyní setrvávají v blízkém okolí. Když například sypu slunečnici do krmítek, na ptáčky mluvím, vysvětluji jim, že jen dosypu a hned odcházím. A sýkory sedí na vedlejší větvi a jen po očku sledují, zda nemluvím jen tak do větru.
Má žena je ještě o něco úspěšnější. Nesla do kompostu vykrájenou zeleninu v misce a ze sousedícího habříkového plotu ji pozorovala červenka. Žena jí vysvětlila, že jde jen do kompostu, aby se nelekala. Nějaká slupka se však držela dna, a tak červenku ještě upozornila: „Neboj se, jen tou miskou klepnu.“ Ptáček naklonil hlavu a po očku situaci sledoval. Buch, buch, slupka se uvolnila, poklop zavřen a červenka pokývla hlavou, jako že dobře, že se teda nelekla. Poučení: I na ptáčky je dobré mluvit, kdo ví, zda tak přesně rozumí lidské řeči, ale tónu, tomu zcela jistě.
Pravda, červenka zezadu nepůsobí jako pestrý ptáček, nepohne-li se, vůbec není díky maskovacímu kabátu vidět. Ta její zemitá khaki je nedostižná. Ale když se otočí, a člověk spatří její červenou hruď, je to nádhera. A já ji vídám přímo před sebou, vždy když odhlédnu od klávesnice. Poletuje za oknem z keře na keř.
Možná by byla na místě i otázka, jak si ochočit člověka. Tak by se totiž mohl zeptat pták a i třeba kočka. A možná by dokonce odpověděli, podobně jako my lidé, že stačí laskavě mluvit a mít trpělivost. Člověk se pak nelekne, odpoví, nasype něco dobrého k snědku, a dokonce otevře svůj příbytek, jako my kočce od sousedů, která už u nás nějaký rok bydlí. Tady je pak zcela jasné, kdo si koho ochočil.
Josef Duben
Úvodní foto: Pixabay
