Když tchoř zapomene

Tato lasicovitá šelmička počítá na zadní kolečka zřejmě jako člověk, a podobně jako on si schová něco k snědku na horší časy. No, a jako člověk, leckdy zapomene, kam že si co uložil. Jelikož má rád čerstvé, tak si nikdy neschová uloveného obratlovce, či mlže. Ale vajíčko, tak to ano.

Před několika lety jsme pravidelně nacházeli v záhoně lehce zahrnuté slepičí vejce, které tchoř uloupil u sousedů, co měli kurník přes dvě zahrady. A skoro celé léto tak bylo co do dát polévky. Když zjistil, že se s ním nějak moc často dělíme, našel si lepší úkryt. Pomalu jsme na to zapomněli, až letos…

Žena otevřela zahradní kůlničku, kde je nářadí, které tak často nepoužíváme a hle, co to je? V plechové nádobě slepičí vajíčko. Takové světle zelené, skoro jako bažantí. Vím, že i takové slípky chová kousek od nás Miloš, hezké slepičky plemene Green Shell. Ale jak dlouho tu to vajíčko bylo? Nebude to už pukavec? Povídám ženě: „Máš rukavice, vezmeš ho, viď, a hodíš ho přes plot, ale pozor, raději jdi blíž!“ Zasmála se a odvětila: „Však já vím, co kdybych se netrefila?“ No to by bylo nadělení. Hod se povedl, ale vzápětí se z kamene v potoce ozvalo takové charakteristické, no, puknutí. Tak tedy proto se pukavec jmenuje pukavec!

A že si vajíčko schoval v hrnci právě tchoř, soudím proto, že zde opravdu žije, naposledy jsme ho zde viděli zjara, v květnu, dokonce pozdě večer, když se proháněl po vsi „na svatební cestě“ se samičkou. Skoky tchořovy jsou charakteristické, tak plavmo skáče s prohnutými zády. I jeho hlasový projev je v období říje nezaměnitelný.

Tak, milý tchoři, přeji dobrý lov a také dobrou paměť!

Josef Duben