Kočka v říši před monitorem

Stalo se to za časů, kdy snad v každé rodině byla tu větší, tu menší televize. A také se často sledovaly přenosy z fotbalových stadionů. Když se na zápasy dalo koukat, tj. byly atraktivní i pro kočku, měli jsme trochu smůlu, kočka poněkud zacláněla.

Tedy, měli jsme tehdy dvě kočičky. Jedna, o které je řeč, fotbal milovala. Ale jen tehdy, když se na trávníku něco dělo. Jenže míč na obrazovce byl pro ni moc malý, zato kmitající hráči, to bylo ono! Ale když lehli a simulovali, to ztrácela zájem. Ty už packou tak radostně nelovila. Pravda, po nějaké době její zájem opadl zcela. Naše druhá kočka na fotbale nic zábavného neviděla. Ta jen párkrát zvedla víčko, a jaksi posupně i levý koutek tlamičky, a opět zadřímla.

Ani my jsme moc vášniví sledovatelé nebyli a posléze jsme dali kočkám za pravdu. Jistou výjimkou bylo mistrovství světa 2006, kdy vyhrála Itálie, a to jsme zrovna v tu dobu v Itálii byli, takže jsme tam sledovali v televizi všechny zápasy italského národního týmu. Nádhera. Ti běhali! Ti by se naší Kiri líbili! A myslím si, že takového Pirla, Catanzara, Cannavara a spol. by vzala na milost i Micinka.

Dnes máme jednu kočku, a tu dění na obrazovce televize, tu ostatně dávno nemáme, ale ani na monitoru PC, moc nezajímá. Zato když může něco napsat, nějaké to fkjnnbvg nebo fň, to je jiná. A když ji nic tak pěkného nenapadá, tak mi jen tak nepozorovaně aspoň posune stránku. A to se leknu, že mám prázdno…

Josef Duben