Kocour v botách II.

Spíš by se pohádka měla jmenovat „Proč vůbec kocour chodil v botách“. A vlastně, byla by to ještě pohádka? Vždyť to je skoro skutečný příběh. Ale přece jen skoro, jako v pohádkách, je to trochu alegorie, trochu příběh edukativní, popřípadě až didaktický. Nebo futuristický?

Ano, příběh naznačuje, jak může být nepříjemné mít ploché nohy, jak je dobré dát na odborníky a na rodiče, a také, jak je dobré být trpělivý. Takhle to vyprávím první posluchačce, a dost mě zarazilo její opáčení: „A já si myslím, že to je blbost.“ Odpověděl jsem, ať zkusí chvilku počkat a uvidí…

Tak tedy, žil, byl jeden kocourek, který rád poslouchal, když se dětem četly pohádky. Moc se mu líbila ta o vynalézavém kocourovi v botách. Moc tedy nechápal, že mu i docela chytří lidé uvěřili takové pohádky. Ale lépe to chápala maminka předčitatelka, protože dětem z té pohádky vyvodila poučení, že si mají dát pozor, na mazané lidí, kteří předstírají něco, co není, nebo že něco mají, a přitom to nemají, a že takových ve světě potkají, jéje. I když v tomto případě to kocour jistě myslel dobře a svému pánovi velice pomohl.

No a náš kocourek, pozorný domácí posluchač, si více všímal obrázků v knížce pohádek, a moc se mu zalíbilo, že onen pohádkový kocour chodil v botách. Zmocnil se tedy prvních dětských botiček, těch Petříkových, ale mělo to háček. Tyto botičky jsou spíš jen jaksi na ozdobu, a aby si dítě zvyklo něco na noze mít. A tak si kocourek jejich nošením přivodil ploché nohy, tedy tlapky.

Majitelům to bylo zpočátku k smíchu a nechali jej tak po domě běhat. Ovšem po čase začal kocourek šmajdat a zdálo se, že ho chůze unavuje. Co si počít, jak mu pomoci? A pan král, tedy jmenoval se Král, nepovolal ortopéda do Zámecké ulice, kde bydleli, ale sám se do ordinace v Hradební s kocourkem vypravil.

A pan ortopéd se neptal, cos kocourku, cos dělal, bylo mu to hned jasné, když si ten v botičkách vykročil po ordinaci: „Pane Králi, váš kocourek má ploché nohy! Jelikož se, jak říkáte, z nich nechce vyzout, nechme ho. Tyhle dětské botičky moc nevydrží, brzo je rozedere a nakonec je sám rád sundá, už jen proto, aby si přerostlé drápky obrousil. No a nebojte, za pár dnů bude zase zdráv.“

A tak pan Král, paní Králová i dětičky čekali a čekali, a ani ne po měsíci se stalo tak, jak pan ortopéd předpověděl. A maminka pravila: „Děti, děti, vidíte, jak je dobré umět trpělivě počkat a poslouchat rodiče, popřípadě pana ortopéda. A teď se koukejte obout, ať nepřijdete pozdě do školy!“

Josef Duben