Létat bez ocasu je přece snadné. Asi jako…

…no nejspíš to bude jako s každou činností, zvládnutou a provozovanou s bravurou a jistou profesionalitou. Například s uměním malovat, s ptačím zpěvem či tancem a tak dále. Nicméně s tím pohybem v povětří, neboli letem, a navíc bez kormidla, to až tak snadné nebude. Zdá se, že techniku a možnosti se vznést studovali nejen Daidalos s Ikarem a Leonardo da Vinci, ale  zabývali se tím ve všech kulturách. Ovšem se střídavými úspěchy, spíš neúspěchy.

Nejúspěšnější byly asi pokusy o plachtění, odpozorováno od ptáků, veverek poletuch či hmyzu. Aktivní start přestal být problém až s možností využít motory. Ale i tak jsou ptáci stálou inspirací. Nejen ornitologové vědí, že ptáci pracují se vztlakem, s proměnlivým tvarem křídel, umí startovat z vody i na ní přistávat. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století pozoroval John William Dunne  ptáky a inspirován jimi konstruoval letadla, no spíš letadélka, víceplošníky, která s nevelkým motorem a velkými křídly opravdu létala. Kupodivu docela pominul ocas i kormidlo, a přesto to  bylo řiditelné.

Myslím, že nějaký Dunnův dvojplošník se šípovitými křídly a dvěma tlačnými vrtulemi byl k vidění na starých záběrech zařazených do britské komedie Báječní muži na létajících strojích z roku 1965. Bezocasá letadla byla přes svoji schopnost létat opuštěna, ale dnes se ukazuje, že tato cesta nebyla tak slepá, jak se jednu dobu mohlo zdát. Bez ocasu přece létají různá ta „křídla“, rogalo, paraglide, apod.

Podle stylu letu ptáků se zdá, že rozevřený ocas znamená větší vztlak, snazší plachtění, malý či složený zase větší obratnost. Ptáci s malými ocasy jsou zdatnými letci na velké vzdálenosti, například vlaštovky, rorýsi či špačci. A jsou zřejmě i rychlejšími letci. To je trochu zjednodušující pohled, nicméně ptačím letem se dá inspirovat stále.

Možná stojí za úvahu i Dunnova teorie sériového času, u níž tedy souvislost s ptačím světem není zrovna zřejmá. Kromě konstruování letadel se totiž zajímal také o filosofii, a do jisté míry lze aplikovat jím formulovanou teorii sériového času i na vývoj letectví. Tato teorie totiž spočívá v tom, že minulost, přítomnost a budoucnost jsou reálně spojité, to ano, ale my jsme schopni je zažívat jen postupně. A možná k formulování této teorie Dunna také inspirovalo pozorování ptáků, jak přecházejí plynule od startu k letu a k přistání. Ovšem my dobře víme, že přece nelze zároveň startovat, letět a současně sedět na hnízdě…

Josef Duben