Můj příběh od začátku až do konce

Je 10.2. 2012, a hle to jsem já Mafinek, právě jsem se narodil a už jsem dostal jméno, které mi dala moje panička Ivanka. Narodil jsem se jejich Donatce, jenže ta o necelé dva roky později umřela, to byl smutný příběh, ale teď začíná ten můj…

Bylo to zvláštní, najednou mi můj život přišel úplně jiný, začaly kolem mé klece pobíhat dvě prazvláštní věci, byli větší než moje klec, která ležela na zemi v obývacím pokoji. Byli chlupaté a vydávali divné zvuky. Moje panička jim říkala psi, stali se zlomovým okamžikem mého života, začala se o ně starat víc než o mě. Takhle to trvalo asi rok. Přišlo mi, že mě už nemá ráda, neměla na mě jednoduše čas, pořád jen ti její psi, psi a zase jen psi…

„No, tak teď je můj život den ode dne divnější‘‘, ale najednou zazvonil zvonek a ve dveřích se objevil neznámý starší pán, jmenoval se Josef, už od pohledu působil mile, tak jsem se neschovával v domečku jako obvykle, když do domu přijde někdo cizí. Sklonil ke mně hlavu a natáhl ke mně ruku a pohladil si mě. Panička najednou řekla: „tak tady ho máte, u vás mu bude lépe, já už na něho nemám čas, potřebuje někoho, kdo ho bude mít rád a bude se mu věnovat.‘‘ Hned jsem pochopil, že budu mít nový domov, a to u Josefa, naložil si mě do auta a už jsme jeli. Nejeli jsme moc dlouho a už jsme byli na místě, najednou k autu přišla starší paní, kterou Josef nazýval Bohuš, která si mě hned oblíbila, žila s Pepou v jednom domě. Sice jsem nemohl být u nich za zemi v obývacím pokoji, ale byl jsem v místnosti, ze které jsem měl výhled na celou zahradu, a dokonce i na okřídlená stvoření, která neuměla létat „slepice‘‘ tak si ta stvoření říkala, ale nevadila mi, dělala mi společnost. Ale pak tu bylo ještě něco, řekl jsem si: „zas pes, ach jo.‘‘ Tenhle byl ale jiný měl mě rád, dokonce u mé klece někdy i strávil noc. Bylo to hezké, ale jiné než u Ivanky. Pepa mi chodil každé ráno dávat mrkvičku, mohl jsem se po ní utlouct. Měl jsem ho rád stejně jako Bohušku, která se semnou chodila každý den pomazlit.

Jednou v neděli přijela Pepova dcera Lenka s jejími dětmi Marlenkou a Domčou na oběd. Trochu jsem se jich bál tak jsem se radši schoval do domečku, ale Marlenka mě přesvědčila abych se nebál, a tak jsem vylezl. Hned jsem si jí oblíbil, začala za mnou jezdit každou neděli, celé ty 4 roky co jsem u dědečka a babičky bydlel, měla mě moc ráda. Pak ale najednou přišel ten smutný den, něco se mnou nebylo dobře, ale já to nijak zvlášť nepociťoval, všimla si toho jen Marlenka, byl jsem vždy takový „při těle‘‘ a najednou jsem byl hrozně hubený, prarodičům to nepřišla, ale ona si tím byla velice jistá, a proto se sešla s mojí bývalou majitelkou Ivankou. Ta jí ale nechtěla zbytečně strašit, a proto Marlence řekla že zase přiberu, ale Ivanka moc dobře věděla, že je konec bylo mi přeci už jen pomalu osm let. Úplně stejně totiž umřela i moje maminka.

Jednoho dne ráno, když mi šel dát dědeček mrkvičku, ještě jsem spal, ale když potom odpoledne se přišla se mnou babička pomazlit, úplně se vyděsila. Ležel jsem tam v rohu klece a vůbec jsem nevnímal co se kolem mě děje. Babička šla pro Pepu a společně mě odvezli k veterináři. Jenže tak se nedozvěděli vůbec dobrou správu, právě jim pan veterinář oznámil že jsem umřel. Všichni byli hrozně smutní, hlavně Marlenka, když se to později dozvěděla, byla zrovna na lyžařském kurzu, když se mi to stalo, takže jí to hodně vzalo. Měla ale jistotu, že jsem jí úplně neopustil, a že na ní pořád myslím a že na ni nikdy nezapomenu, stejnak na ostatní lidi, kteří mě měli rádi, dokonce i na psa u prarodičů, který mi dělat každý den společnost. Společně mě potom všichni pochovali a já jsem mohl v klidu odejít…

PS: děkuji vám všem za krásný život, byl jsem to nejšťastnější morčátko pod sluncem, myslím na vás a nikdy nezapomenu…

Marlen Hofmanová, 13 let
Foto: Marlen Hofmanová