O atavismu a optimismu

Na atavismus se svádí spousta věcí, a proto má tento pojem poněkud negativní konotaci. Atavismem se totiž často myslí jakýsi přežitek, něco již překonaného a nefunkčního. Biologicky je to nějaký znak, který se v průběhu tvoření či vývoje druhů vytratil, neboť ztratil důvod k existenci, no a pak se zase občas objeví. Z tohoto hlediska mohou být za atavismus považovány některé rudimentární znaky na tělech vyšších organismů, například takový hrbolek na lidském boltci zvaný Darwinův, který připomíná podobný útvar na uších některých opic. Nebo nahodile se vyskytnuvší částečně osrstění lidští jedinci, někdy i vybavení nenápadným ocáskem.

A z hlediska etologie či sociologie se atavismus do jisté míry týká i jednání či chování. A existuje vůbec nějaký dobrý atavismus, podobně jako existuje dobrá kočka nebo dobrý člověk? Byť se to u kočky podmiňuje citací názvu Hollarovy grafiky: „Dobrá kočka, která nemlsá“ a u člověka se pak vybaví titul Rollandova románu „Dobrý člověk ještě žije“. Na to se dá opáčit, že dobrou kočkou může být i ta, která mlsá. Ostatně mlsné jsou všechny, i ta naše. A dobrý člověk? U toho může být problém. Nepochybuji, že mnohý takový skutečně žije, ale dokud neumře, není jisté, že ho dobrota bude provázet až do jeho posledního dne. Ovšem Rollandovu románovému Colasi Breugnonovi dobrota a optimismus vydrží přes všechny strázně, které jej v životě potkají. Že by i optimismus mohl být atavismem? A co pesimismus?

To je otázka. Většinou jsou na atavismus sváděna negativa, jako je agrese, vzteklé chování, nevychovanost, jistý primitivismus, ale třeba i války. S tím souvisí cenění zubů, mhouření očí, řev, či impozantní, strach vzbuzující chování. Ale atavismem se přece dá vysvětlit i spokojené mručení, předení, ba i zpěv. Takže?

Pokud by se dal optimismus považovat za atavismus, tak díky za něj. A k tomu, myslím si, ladí schopnost se usmát, i se smát a také smysl pro humor. A kdepak ten se tak asi vzal? Je to, tedy podle mě, vzpomínka na dobu dávné nevinnosti, na pobyt v Ráji. Však ten, kdo má jistou zkušenost se zvířaty, potvrdí, že se smát dovedou kočky, psi, i nějaký ten lidoop, i že smysl pro humor je jim dán, a není upřen ani ptákům, například kavce, vráně, strace, krkavci, ale i vrabci domácímu.

No, a teď jsem se lekl, nepodlehl jsem sám jakémusi atavismu, když se snažím vidět ve všech živých tvorech rozumné, vtipné a inteligentní bytosti?…

Josef Duben