O kouzelné sviňce

Když někde ve vlhku, v listí, pod kamenem nebo u sklepa, spatřím hemžící se svinky, vždy se mi vybaví babiččino vyprávění „O sviňkách“, prý je to příběh z dětství jejího pradědečka . Nejsem si zrovna jistý, zda historku trošku nevylepšila, po vzoru Káji Maříka, ale budiž. Tady je:

„Na jaře jsme se, my kluci, vždy těšili na hru v kuličky. Jakmile zem trochu oschla, vzal si každý hrst kuliček, jeden vytočil patou důlek, a už se hrálo. Já jsem měl jenom kuličky hliněné, a ach, jak jsem toužil po skleněnce!  Doma moc hotových peněz nebylo, a když, tak jen na věci užitečné a potřebné, ale kuličky? Rodiče pravili, ať si skleněnku vyhraju. Měla je sice v krámku paní Tschamrová, ale jen celý pytlíček, zato pytlík hliněnek byl neporovnatelně levnější.

Nezbývalo mi, než ji zkusit vyhrát. Trénoval jsem na dvoře, a když jsem vyhlížel místo pro tréninkový důlek a nadzvedl placák u zápraží, vyplašil jsem sviňky. Ty se lekly! A mnohé, které nestačily utéct, se stočily do kuličky. A ty největší byly, nepřeháním, velké jako hliněnky. Jednu hezky leskle šedou, jsem si chytil a dal ji do krabičky. Třeba se mi bude hodit.  A ona se vážně hodila. Dali jsme se do hry. Pepík měl krásné skleněnky, ale nechtělo se mu o ně hrát, když ostatní měli jen hliněnky. Ale jednu se uvolil použít.

Hráli jsme. Nakonec už zbyly ve hře jen dvě, moje, vzdálenější, a krásná skleněnka Pepíkova, byla od dost blíž. Už to vypadalo, že jasně prohraju. Pepík cvrnká, skleněnka míří k důlku, sune se, sune, a tu se zastaví, snad o nějaké smítko, sotva píď od cíle. Je to na mně, ale jsem dost daleko. A díky tomu se mi podařilo kuličku nepozorovaně zaměnit za sviňku. Stočila se, jak jsem doufal, a já ji cvrnknul. Dráha byla sice delší, ale sviňka je lehčí. Kulí, se, kulí. Říkám si, jestli se rozbalí, to bude ostuda. Kulí se, kulí, čím dál pomaleji, a já v duchu volám: Ještě, ještě kousek! A najednou je v důlku! Neváhám, skočím k důlku. Všechno je moje, i ta Pepíkova skleněnka.

Sviňce jsem daroval zaslouženou svobodu. Nikdo si ničeho nevšiml. A Pepík se usmál a chlapsky mi poblahopřál. Přišel o jednu skleněnku, ale to je hra, a navíc měl v pytlíku ještě tři. A já sviňce na rozloučenou potichu poděkoval za pomoc.“

Nu a já, když někdy vidím sviňku, hned se opravím, správně se jmenuje svinka! No a ta ze svinek největší, svinka obecná, Armadillium vulgaris, může měřit rozvinutá, až dva centimetry. Takže tohle  vyprávění může mít nakonec i pravdivé jádro.

Svinky jsou stejně zvláštní živočichové, jsou to suchozemští korýši, kteří žijí ve vlhku, pod kameny, často je jich tam víc, živí se různými organickými zbytky a při vyplašení se svinují do kuličky, odtud jejich jméno.

Josef Duben