O třech prasátkách, nejen

– Tak já vám to tedy povím, o těch třech prasátkách, vlastně jen o tom prvním. A nakonec to ani nebylo prasátko, ale člověk, který je hodně připomínal.

Takhle začal prošedivělý modrooký strýček své vyprávění. Rozhlédl se po hostitelích, rodičích a asi patnáctiletém chlapci a možná třináctileté dívce, které navštěvoval tak třikrát čtyřikrát za rok, vždy při příležitosti nějakých narozenin, svátků a také na Vánoce. Usmál se na ně, a možná trochu přimhouřil oči:

– Ano, vím, na pohádku už jste velcí, ale tohle nebyla tak úplně pohádka. Vyjel jsem z Pohořelce dolů k Nerudovce, ani jsem si nevšiml toho černého auta. Byla to volha? Nevím. Přiblížil se a přitlačil mě k obrubníku, takový surovec s trochu prasečím obličejem. Vytáhl mě z mého fiátka šestistovky a píchal mě, byl jsem přesvědčen že zbraní, do boku. Kam jedete? Říkám co?, a bál jsem se. To víte, před těmi pětačtyřiceti lety si člověk nikdy nebyl při setkání s policií jistý, a já jsem měl v kufru nějaké knížky. Kam jedeš?, a tiskl mě víc. Jedu, jedu na návštěvu, do nemocnice, tak jsem se kroutil. Blbče!, zvolal, a vrazil mi hlaveň pistole do oka. Vybavilo se mi, jak mi kamarád líčil výslech v Bartolomějské, toho jsem se bál…

– A kde jsou ta prasátka?

– Však jsem říkal, že to o nich moc nebude, jen trošku. Totiž, že v té situaci mi nějak vytanula tahle pohádka, která je přece o tom, jak může silný vítr odfouknout dům, tedy špatně postavený dům. Dům bez základů. Na čem staví ten tajný, na jakých základech stojí jeho moc? A napadlo mě také jak Hospodin Izraelitům profoukl cestu skrz Rudé moře, když je pronásledovalo faraónovo vojsko. A tak jsem se nadechl… co to zkusit také. A zkusil jsem to, fouknout, víc, ještě víc. A opravdu, co se to děje? Vítr začal muže brát s sebou, letěl po zádech s nohama vzhůru a vzdušný vír jím zatočil k Loretě. Ano, je to spíš jako v té pohádce O třech prasátkách, no ne? Vyzkoušel jsem, jak si ten tajný pevně stál… Ano, vratce, a tak si vlastně stál i ten starý režim. Dům se špatnými základy, na písku… jako prasečí domeček ze slámy.

– Jo a tak ses zachránil? To jako děláš zázraky? ušklíbl se trochu chlapec.

– Asi vás zklamu, ono se to ve skutečnosti nestalo. Byl to takový hodně živý sen, který se mi zdál v té podivné době nesvobody, kdy potkat policistu uniformovaného, ale zejména pak tajného, vždy znamenalo možné riziko. Ale po tom snu jsem si uvědomil, že můj dům, ten že má pevné základy. A taky mi došlo, že to vlastně byla docela legrace, jak tak ten chlápek letěl pryč. A vzpomněl jsem si na slova Thomase Mora, jak že je dobré rozumět humoru. No a já bych dodal, že je důležité i umět pochopit komiku, a to i tam, kde zdánlivě není. A pak se člověk i přestává bát. No a to se docela hodí v každé době, ne? 

Josef Duben