O usměvavé princezně

Poslední dobou byla maminka Králová poněkud nesvá, kdykoli totiž přišla do školky u Královské obory pro Hyacintu, které paní učitelky říkaly princezna, vítaly ji trochu rozpačitě: Vaše dceruška se pořád, ale pořád, tak usmívá. Až je nám to už trochu divné. Jakoby se nám smála.

Že se usmívá, no dobře, ale že by se vysmívala? To se mi nezdá, pravila žena doma muži. Jan Král ale ženě roztržitě opáčil, že je Hyacinta šťastným dítětem, tak proč by se neusmívala, ne? Ovšem když je to pořád, to už je možná trochu podezřelé… Vždyť ani nebydlíme na Smíchově, rozesmál se Král.

Pravda, ve městě máme čtvrť Smíchov, ale ani tam se všichni pořád nesmějí, podobně jako ve Strašnicích se nestraší, no a i v Hrdlořezích je docela bezpečno, pomyslela si maminka Králová. Však i jinde se najdou města či vesnice, které se jmenují Veselí nebo Veselka, kde se zcela jistě najdou lidé, kteří úsměvem skrblí. Kdyby ale měl člověk brát vážně názvy obcí a očekávat, že mají dodnes hodně společného s původním pojmenováním, asi by nepochodil. Co takové Hroby, Onen Svět, Peklo, Kozodírky, Kozinec, Smraďavka, Hnojník, Naháč, Kotopeky, Mrtník, Mrákov anebo Kocourov? Když tak maminka popustila uzdu fantazii, sama pro sebe se usmála a hned jí bylo lépe. A tak když vstupovala do obchodu s krmením pro zvířata, už ode dveří se usmívala: Dobrý den, dobrý den!

Třeba i proto se ta naše holka pořád usmívá. Třeba má bujnou fantazii. No ale není to opravdu podezřelé, nebo až patologické? A co bude, až vyroste? Snad abychom si pak dali inzerát, že kdo dceru rozpláče, tomu ji dáme za ženu? A není to snad nemoc? Řekla si maminka a zadala si do vyhledávače „patologický úsměv“.  A hle, prý to může být  pseudobulbární syndrom, což je jakási porucha mozku, nejspíš cévní. Anebo Angelmanův syndrom neboli syndrom šťastného dítěte. Ovšem v obou případech je problém doprovázen jistými mentálními či fyzickými omezeními, a o tom se u Hyacinty nedá hovořit. Hm, nejlepší bude, když se jí sama zeptám, proč se pořád usmívá.

Proč? Chápala bych, že jsi smutná a řekla bys mi, že nevidíš důvod k tomu se usmát. Ale ty zřejmě nevidíš důvod k smutku, jen k veselí, je tomu tak, Hy? Nebo se směješ svým učitelkám?

Ale, maminko, podívej se kolem sebe, kočka se na mě usmívá, nemohu se na ni přece škaredit. U neonek si nejsem jistá, že se usmívají, ale podívej se, jak vesele připlouvají, když jim nasypu suché dafnie. A jak vesele zpívá kanárek. I ty se na mě přece usmíváš! No a paní učitelky se také usmívají, tak se usmívám i já na  ně. Na ně. Ne jim.

Že by to bylo takhle prosté? Přesně takhle to maminka Králová shrnula večer svému muži. Má prostě tolik důvodů k úsměvu. A proč by ne? Když to tak vezmu, ono snad je opravdu víc důvodů k úsměvu, než by se zdálo. Takže klid, naší Hyacintě není nic patologického, spíš to bude problém společnosti, když je úsměv považován za něco podezřelého!

Josef Duben