Od složitého k jednoduššímu

Jednoduchou pravdu lze množná snáze pochopit, když se k ní dojde přes složitou realitu, tedy zcela opačně než podle pedagogické zásady Ámose Komenského „od jednoduchého ke složitějšímu“. Člověk se rodí, podobně jako zvířecí mláďata, do situace, kdy se všechno jeví celkem jednoduché a samozřejmé, teplo, jídlo, spánek, přičemž jen stačí projevit nelibost a hle, už je tu rodič s žížalou nebo matka s mlékem. Ale dost brzo se mládě setká s velmi složitou realitou.

Pro malého člověka, ale i ptáčka, malého býložravce či masožravce, popřípadě jiného živočicha, se velmi brzo otevře svět v takové složitosti, že většinou, nebýt rodičů, popřípadě pedagogů, se v něm může ztratit. Nerozvine-li se jejich poznání a návyky dostatečně, a neutvrdí-li se, mohou mít mladí dospělci problém obstát při založení rodiny a dokonce může být ohrožen i jejich život. Proto se zvířecí rodiče snaží mláďata co nejdříve postavit na vlastní nohy či zavěsit na vlastní křídla, i s rizikem, že ne všechna dožijí dospělosti, popřípadě stáří.

To jen člověk dlouhodobě připravuje děti pro život. Možná i proto, že člověk má větší ambice, než „jen“ přežít a rozmnožovat se. Touží, aby potomci věděli a uměli více než rodiče. Jistě to ale bude i tím, že člověk roste a dospívá déle, než takový drozd, zubr, vlk, pes či lev anebo kočka. Proto možná tolik návodů a pouček, jak učit a vzdělávat děti: Alexandreida, Emil, Citadela, ale třeba i Woodcraft, a citovat by se dalo dále.

Přese všechna doporučení se mi zdá problematické začínat v podstatě na každém vzdělávacím stupni od toho jednoduššího, protože to mnohdy nenavazuje na složitosti životní, které děti už na prvním stupni základní školy chápou docela dobře. A pokud se začíná stále jaksi znova, tak to ty vnímavější spíš otráví a výsledkem může být, že v deváté třídě nepoznají vrabce ani pampelišku. Popřípadě je ani první ani druhé vůbec nezajímá.

Co by mohlo být řešením? Skoro si myslím, že to vojenské rčení: „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.“ To znamená začít tím nejsložitějším a nejdůležitějším. A co to je? Život, jeho smysl, smrt. Láska. A to zvířata umí, proto také přežívají, i přes všeliké nástrahy, které jim lidé kladou. Pravda, až na výjimky, občas některé druhy vyhynou.

Ovšem je třeba dodat, že asi žádné doporučení nelze brát striktně a doslova, každé má své slabiny. Ono je nakonec někdy dobré postupovat od jednoduchého ke složitějšímu, jenže by to neměl být konec, je pak zase třeba se dostat k vyabstrahovanému jednoduššímu. Někdy také může platit „Těžko na cvičišti, ještě tíže na bojišti.“ Ale pakliže se vyhraje, či uspěje, jak naložit s výhrou či úspěchem? Brát to tak, že to není „konečná“.

To je otázek. Ale ta hlavní asi zní: „Proč to všechno? Abychom tak brzo nevyhynuli?“

Josef Duben