Pohádka o muži se stříbrnou helmou

Povím vám hezkou pohádku o princezně a…  ale začnu raději od začátku. Para daj, daj, daj. Tak tedy o Princi, který nebyl princem, ale Princ se jmenoval. Tahle pohádka může možná připomínat oblíbenou písničku „Pohádka o princezně a o hrádku…“,  a která má okolo dvaceti slok. Záleží na verzi.

Potůček na kraji Prahy zrovna nebublal v trávě a vůbec ho tudíž nebylo slyšet právě. Nicméně obláčky oblohou pluly, jako by nevěděly kudy, a ptáčkové pěli vůkol, neb jest to jejich úkol. Para daj, daj, daj. Podobné, že?

Když tu hle, otevírá se železná brána a vyjíždí rytíř. Ano, je to pan Princ. Jeho oř bublá, blýská se stříbrem, stejně jako Princova helmice. Nejdřív uvažoval o tom, že si pořídí všechno zlaté, ale pak si řekl, že by to vypadalo, jako že chce soupeřit se sousedem Králem, který parkuje svého zlatého jaguára ve vedlejší garáži. Sotva Princ vyjel z brány, vzepřel se ve třmenech, tedy spíš se vzpřímil na stupačkách svého Harleye a významně se rozhlédl na všechny strany. Tu ozval se mu mobil v sedlové brašně melodií ta ta ta ta, a ano, bylo to para daj, daj, daj, což značilo, že jde o esemesku. Přečetl ji orlím pohledem a zachmuřiv se, vyrazil vpřed. Stříbrná helma prudce oslnila všechny, kdo se na se zastavili i ty, kdo jen tak tak stačili uskočit.

Zatím dívka ve vysoké věži, tedy ve dvanáctém patře věžovitého domu, v okně odkládá telefon a přemýšlí, zda si nebude zoufat: „Rytíři se už nerodí, a když, tak se jen vymlouvají a marodí. Sama žít, to mě nebaví…“ Když tu ji něco ťuklo do hlavy: „A co já, děvče, copak jsem nic, co by sis přála víc?“, to promluvila její kočka lidským hlasem. Tedy tak spíš mňoukla, skoro basem. „Ale to víš, kotě, že  tě ráda mám,“  šeptá děvče, „ale teď jde o to, zda Princ přijede, a zda se za něj vdám!“ Para daj, daj, daj.

A Princův komoň jménem Davidson Harley, skoro trhal asfalt, až paní s psíkem na chodníku se pousmála: „Jako malej“. Sotva dojel ku věži, ku výtahu hned běží a když se k patru dvanáctému blíží, klapnutí dveří a jakési plesknutí slyší. Do kroku přidá a spatří dívku v kaluži. Mléka… „Nalila jsem kapku kočičce a tu mám jakés tušení, na chodbě slyším kroky a známé funění. No a tak jsem misku ve spěchu  zvrhla…“ Tak pravila a hned pak se Princi do náruče vrhla, para daj daj, daj.

Josef Duben