Přílišná domestikace může poškodit zdraví, aneb kočka plastovou okurku nesežere

To není žádná legrace. Už jsem několikrát viděl souseda či jeho paní venčit pejska, krásnou border kolii. Je to pes a jmenuje se Aleš. Jenže najednou začal nosit takový vypasovaný kabátek trikot, pooperační kabátek.

Až po pár dnech jsem potkal před domem jeho paní a ptám se, copak se událo, rvačka? Kastraci jsem vyloučil, kabátek měl pes od plecí po ocásek. Nu a zde je důvod: „Manžel byl s Alešem na návštěvě u kamaráda, kde se u sklenky zabrali do hovoru, takže si nevšimli, že pes sežral plastovou okurku ze zeleninového aranžmá na stolku. Doma jsme se pak divili, že náš jindy tak žravý a hravý psík nechce jíst a jen apaticky polehává. Veterinář brzo poznal, o co jde. Něco snědl. Zkoušel použít sondy, ale marně. Nakonec musel operovat – a našel plastovou okurku.“ Paní pak s povzdechem dodala, že ten pes prostě sežere všechno, na co přijde.

Kde se stala chyba? Mnoho psů leccos rozkouše a sní, a důvodem může být, že to je jedna z mála možností k seberealizaci, když jsou většinu dne sami doma. Zejména, když jde o agilnější plemeno psa, třeba lovecké nebo pastevecké. Anebo je to přílišnou domestikací a šlechtěním k vykonávání speciálních úkonů? A když nejsou úkoly, není činnost, pes si „vymyslí“ něco sám. Z nedostatku podnětů, z nudy? A pud jíst a hltat, ten je psovi, smečkovému zvířeti, geneticky dán. Nenažere-li se co nejrychleji, předběhnou ho ostatní členové smečky. Znám případy, kdy se pes až dusil uloupenou, a přitom jen pro něj připravovanou potravou.

A kočka? Ta také ráda „papá“. Ano opravdu papá, nehltá tolik a dokáže od misky odejít, aby si tu dobrůtku zblafla až po chvíli. Paní doktorka Radka Vaňousová říká, že kočka je typický „svačinový jedlík“. A že těch svačinek za den pozře tak šest až osm.

I když ani to neplatí vždycky. V jednom útulku měli kočku Boženku, pořádného cvalíka, která jedla a jedla… Ale u ní to byla reakce na dlouhodobé hladovění k době kotěcí. Přesto si myslím, že ani Boženka by plastovou okurku nesežrala.

Nicméně určité varování u koček je také na místě. Před naší Kiri i Micinkou jsme museli ukrývat gumičky. Ty je svou pružností a mrskáním lákaly ke hře, ale kočky si nejspíš také trochu myslely, že to je něco živého k sežrání. A jakou paseku může v útrobách nadělat sežraná gumička, o tom by jistě mohl vyprávět kdejaký veterinář.

Josef Duben
povídka z knihy Věřím v kočku, a v život věčný
Celá kniha je ke stažení na webu Hoax