Zpívat beze slov dovedou ptáci

A možná právě proto jsou tak oblíbeni. Čas od času se vyskytnou i lidští zpěváci, kteří se obejdou beze slov, občas vyrážejí jen lalala nebo houhouhou, případně používají hlasivky jako hudební nástroj. No, budiž, ale ptačí zpěv, to je přece jen něco jiného.

Krize jazyka, kterou i nemnoho sečtělý vnímá, není nic nového. Neochota se aspoň trochu přesněji vyjádřit už dosahuje takové míry, že hovořící konec věty pouze jaksi zadrmolí, popřípadě dodá blablabla nebo ucedí nějakou módní floskuli jako „něco něco“. Jistě, v určitém momentu a situaci to občas může být vtipné, a někdy i hodně. Ale opakování není vtipem, a v tomto oboru ani není „matkou moudrosti“.

Krizi a chudobu jazyka jsem si uvědomil nejen při sledování směšných překladů agenturních zpráv a dalších perel, které snad vznikají strojově  či pomocí umělé inteligence, ale zejména při četbě sbírky esejů Georga Steinera Jazyk a ticho. Zaujal mě totiž esej Ústup od slova z roku 1961, jenž předznamenává trend, který postihl nejen Spojené státy, ale i Evropu a posléze celý svět. Odklon od slov, od literatury k hudbě. Zmiňuje, že životní tempo industriálního a městského stylu člověka vyčerpává tak, že si večer radši pustí hudbu, než by se oddal četbě nějaké velké literatury. I když se třeba jedná o náročnější hudební kompozici, pořád je to méně namáhavé a rozhodně stravitelnější, než náročnější literární text. Hudba působí především na city, nevyžaduje soustředění ani nějakou myšlenkovou činnost. A člověk se při poslechu hudby neuzavírá do soukromí a ticha, jako při četbě, ale stává se součástí imaginární komunity zasvěcenců.

Dnes, po více než šedesáti letech, lze vidět další posun. Kromě sluchových vjemů je patrný hlad po vjemech zrakových, nestačí hudbu, slyšet, je třeba k tomu na něco koukat. To naplňují tzv. klipy či celé filmové hudební pasáže. A tady už nejde ani tak o skladby jako takové, ale o produkci spíše okamžitou, efemérní, ještě nedávno by se řeklo o happening. A i to, zdá se, bude málo.

A možná že právě odtud pramení záliba v naslouchání ptačímu zpěvu, kterou lze rozšířit i na pozorování zpěváčků. Na YouTube je spousta videí se zpěvem nejen vyhlášených pěvců, ale třeba i s obyčejným pískáním skorce nebo ledňáčka či prozpěvování střízlíka. Možná o tomto trendu svědčí i velký zájem o pozorování ptáků a naslouchání jejich zpěvu. Lidé z České společnosti ornitologické by to mohli potvrdit.

Kdoví zda tento trend do jisté míry nepředznamenala peruánská sopranistka Yma Sumac, populární v padesátých a šedesátých letech, která na koncertních pódiích předváděla mimo jiné i ptačí hlasy z džungle. Prý tehdy oslnila i Nikitu Chruščova. Ale i v klasické hudbě byl ptačí zpěv inspirací, nejznámější jsou snad „ptačí“ skladby francouzského hudebního skladatele Oliviera Messiaena. V roce 1973  byl natočen dnes už téměř zapomenutý film Messiaen a ptáci.

Každopádně obdiv k ptačímu zpěvu lze do jisté míry vnímat jako projev jistého znechucení z přemíry nic neříkajících slov.

Josef Duben