Kdo tahá za kratší konec…

Ten v soutěži prohrává. A proč? Nemá totiž už žádnou rezervu, prostě tahá za kratší konec provazu, a je to marné, ať se snaží, jak chce. Ale jsou i tací, které soutěž moc nezajímá, chtějí si jen tak pro zábavu popotáhnout a jít si po svém.

Smyslem života přece není jenom boj, jak se leckde ve školách tvrdošíjně učí, a není jím ani pouhá snaha nasytit se, ubránit teritorium a rozmnožovat se! Tohle se mi honilo hlavou, když jsem se dočetl o studii, která dokazuje malou inteligenci koček, protože nedokážou opakovaně tahat za správný provázek, na jehož konci je pamlsek. Pokus to je zajímavý, který ale svědčí spíš o něčem jiném, než o inteligenci. Je to spíše svědectví o lidských, lidoopích, králičích či psích hlavních pohnutkách, hlavních lákadlech, kterými je jídlo, a proto je nutné si pamatovat ten pravý provázek, na jehož konci se ona dobrota nachází, a tahat jen za něj.

Ale nedokazuje tento známý provázkový pokus, v případě kočky spíše to, jak dovede být svébytná, samostatná a nezávislá? Že si jako tzv. „pokusný králík“ dokáže z examinátora udělat legraci? Dovede se totiž na jeho účet pobavit. Smysl pro humor, anebo také hrdost, vítězí nad mlsností. Není toto právě důkazem inteligence? Otázkou ovšem také je, jaké kočky byly vybrány k pokusu. Nějaké univerzální laboratorní, z domácího chovu, nebo volně žijící tulačky?

Jen málokdo by zpochybňoval tvrzení, že kočku musí činnost bavit. Vymyslí-li si člověk pro ni něco zábavného, ráda se rozptýlení zúčastní, třeba i aportuje házenou papírovou kuličku. Několikrát, pětkrát, osmkrát… A pak najednou už ne. Proč? No, už ji to nebaví.

Člověk nandá kočce do mističky její oblíbenou pochoutku. Někdy přiběhne a hned se do ní pustí. Většinou se ale jen podívá, a někdy se ani nepodívá, mrskne ocáskem a odejde. Až po chvíli je slyšet, jak si pochutnává. Až když se jí zachce.

A tahle osobnost by měla tahat za provázek, aby dostala kousek kdovíčeho? No dobrá, pro svého člověka zatahá, ví, že mu udělá radost, a tak zatahá jednou, dvakrát. Ono mu to nestačilo? To už kočka nechápe. Navíc dobře ví, že opakování v reálném životě nemusí přinášet kýžený efekt. Kdyby totiž stále vysedávala u stejné myší díry, kde už ulovila jednu dvě myši, mohla by brzo pojít hlady. Za prvé po první ulovené myši si ty další dávají víc pozor, a i kdyby ne, tak jich v té díře nikdy nesídlí neomezené množství.

Takže kdo je opravdu inteligentní? Je to ten, jehož hlavní motivací je se jen najíst? Anebo ten, kdo od života čeká i pobavení, legraci, které se dokáže zúčastnit, nebo ji sám navodit?

Josef Duben
Povídka vyšla také v časopisu Naše kočky