Žít na psí knížku

Pes k životu žádnou knížku nepotřebuje, však také v boudě nemívá knihovnu. Pokud tedy vůbec, tak potřebuje takovou tu modrou, pas pro malá zvířata, kterou má u sebe nebo někde v šuplíku jeho pán, a která je potřebná pro cestování po EU.

Ve světě lidí, aspoň tom českém, se ale pod pojmem psí knížka, tedy přesněji „žít na psí knížku“, rozumělo žít v partnerském vztahu bez „požehnání“, a je jedno, zda úřadů, nebo pana faráře. Zřejmě je to mylně odvozeno z domnělé psí „nezávaznosti“. Ale pes, ten je v tom opravdu nevinně.

Pes není od přirozenosti monogamní. Jeho předkové žili ve smečce a čas od času vyskytnuvší se toulaví soudruzi také smečku vytvoří. Její vůdce, zřejmě nejlepší a nejschopnější, anebo ten nejrvavější pak předává potomstvu ty nejlepší genetické vlastnosti. Starost o štěňata pak přirozeně zůstává na fenách. Na vůdci je, aby zabezpečoval dostatek potravy pro všechny.

Nicméně u zvířat jde vždy o velkou zodpovědnost, i když některým lidským jedincům se může zdát lákavé, že se může šéf pářit s více budoucími matkami. Je ale třeba si uvědomit, že vůdce smečky musí své postavení co chvíli obhajovat. A nadosmrti to zdaleka nemá. U psa domácího toto všechno už nikdo nevnímá a vidí jen příležitostné kopulace tu v parku či za plotem, což bývá sledováno s jistou závistí, jindy s odsudkem.

Co se tedy od psa naučit? Respektu vůči vůdci smečky? A má ho vůbec, když mu jde každou chvíli někdo po krku? Asi spíš ochotě či vrozené touze být prospěšný své smečce, rodině, a plnit svůj úkol daný postavením na hierarchickém žebříčku. U psa domácího je vůdčí snahou usilovat o pocit jistoty ve vztahu ke své smečce, tj. k pánovi a jeho rodině.

Jak je tedy ve světle etologických znalostí ošidné používat pro lidské chování příměrů ze světa zvířat! Nehledejme pro vlastní pohodlnost či nezodpovědnost pseudoargumentů, či nesvádějme své choutky a lenost řešit problémy na příklady z živočišné říše.

A když už jsem začal úvahu o dnes už spíše archaické psí knížce, asi lze konstatovat, že tato trochu zesměšňující charakteristika neúředního partnerského vztahu je dnes v podstatě prázdným pojmem. Dnes už se víceméně volný vztah považuje nikoliv za výjimečný, ale za normu, která už nemá ani zdání nějaké formy, nemluvě o jistotě. Možná ledaskomu vrtá hlavou, proč je dnes tolik žen ochotných přistoupit na soužití bez „požehnání úřadů“. Těžko říci, možná to výstižně naznačuje francouzské rčení: „Lepší je živý pes, než mrtvý lev.“

Josef Duben
povídka z knihy Zvíře polidšťuje
Některé z knih spisovatele jsou ke stažení na webu Hoax