Šílenče!

Říkám si, co kdybych chtěl ženě, například v době předvánoční, popřát trochu klidu, a hlavně ticha v tom shonu, a poslední den před Štědrým dnem jí z práce poslal vtipnou textovku, anglicky, a popřál jí „SILENCE“. Došlo by jí vůbec, že to mělo být vtipné, a ještě ke všemu anglicky? Nevyčetla by z toho náhodou, že jí říkám šílenče? 

No, mohla by si třeba vzpomenout,  jak jsme byli jednou esemeskou pozváni na krtiny. A jak jsme se chvilku divili, než nám došlo, že to přece znamená křtiny. Co kdyby si ale spíš pomyslela, že jí píšu česky, ale bez diakritiky?

Je to pravda: „Hm, kdybys mi napsal silence, asi bych to vážně četla šílenče. A  zřejmě bych se nad tím pozastavila: Proč, čímpak jsem si to zasloužila? Já si vůbec šílená nepřipadám. Vždyť jsme nakonec všechno v klidu zvládli, ne? Ještě nám tedy zbývá ostříhat kočce drápky, vyčesat jí kožíšek, nasypat ptákům, nezapomenout na polívku, tedy kočce z ní vybrat pár kousků mlíčí a jiker. Ano, letos máme oboje.“

Takže ano, žádné šílení, žádné chvátání, či kvaltování, jak to trefně psal už Jan Ámos Komenský. A  myslím, že to platí stále. Stejně jako to jeho varování před hleděním na svět růžovými brýlemi. Ovšem vidět věci v lepším světle, a třeba i v „růžovějších“ barvách, nemusí být vůbec špatné, jen tak se dá lépe přežít kdejaká nepřízeň osudu. A mě napadá ještě jedno poučení, nesnažit se být vtipný za každou cenu!

A tak jsme se toho „silence“, čili ticha a klidu, nakonec dočkali. Stihli jsme bez velkého kvaltování všechno, i společnou půlnoční a božíhodové setkání s rodinou. A nyní z okna pozorujeme krmítko, jak na slunečnici naletují stehlíci, zvonci, sýkory, a heleme se, dokonce i brhlík.

A už je po Vánocích. Myslím, že to vnímá i kočka, která mi zrovna vyskakuje na klín a už cestou přede… neb se těší na společné dny příští. Já tomu tedy věřím.

Josef Duben