Touha, důvěra a poznání…

… vedou k moudrosti a k pochopení božského principu. A proč jsem vybral zrovna tyto tři pojmy, když přece podobně by se to dalo říkat o citu, žádosti, lásce, naději, stálosti, stesku či žízni? Cest k pochopení jistě bude více, a seznam pojmů, cest a emocí by se dal dále doplňovat. Ale i tak jsem vybral právě tyto tři pojmy, přičemž dávám touhu na první místo, protože mi přijde, že touha je emoce, která se projevuje již na samém počátku života, aspoň se to tak jeví při pozorování mláďat lidských i zvířecích.

Ta touha je zřejmě zpočátku neuvědomělá, možná by dalo říct pudová, je to jedna ze základních emocí, nebo lépe puzení mláděte, sotva se narodí. Zprvu instinktivní touha po teple a potravě, se posléze stává už trochu uvědomělejší, po bezpečí, které závisí na jistém, to jest bezpečném vztahu. U lidí by se dalo mluvit o touze po důvěře, tedy po možnosti lidem důvěřovat a i být hoden důvěry.

Získat důvěru, nezklamat ji, nebát se ji sám někomu dát, to není ani jednoduché, ani samozřejmé, i když se to tak může zdát. Při pohledu na hemžící se koťata či štěňata, na batolící se ježečky se vztahy sice můžou zdát přirozené a jednoduché, a víceméně tomu tak i může být, ale jen do doby dospívání, pak si už každý jedinec musí vytvořit a obhájit vlastní pozici ve smečce či na teritoriu.

A poznání? To už je něco navíc. Člověk jej může do jisté míry zažít už v dětství, jde o  jakési „osvícení“, které se i otevře člověku vnímavému, zejména tomu, kdo žije v užším kontaktu se zvířaty. Není podmínkou, že by je musel mít doma, nicméně je k tomu větší příležitost. Vybavuji si báseň ze sbírky Zahradník Rabíndranátha Thákura, jak na sebe s pochopením a s úsměvem pohlédnou v jakémsi okamžitém prozření a srozumění dítě v kolébce a okolo procházející buvol. Pravda, rozpoznat buvolův úsměv může asi jen dítě.

Projev důvěry zvířete k člověku je zřejmý tomu, kdo má rád zvířata, rád je sleduje a také tomu, kdo si je volí za životní souputníky. Ten řekne, jak se na něj pejsek hezky koukne, jak mu dá tlapu do ruky… Ruku na to. A jiný, třeba já, řekne, že kočka potichu přijde, trochu mrkne a lehne si vedle těla, často tak, že tlapky strčí do lidské dlaně… Tlapku na to! Takovou důvěru je třeba si ale získat, trvá to nějakou chvíli a to oběma stranám.

Velkou roli v poznávání světa, a i smyslu existence, má zrak. Ano, tím se dá o spoustě věcí a vůbec jsoucen přesvědčit. Ale když jde o něco neviditelného? Tam už zrak nestačí, to je potíž. Možná si to žádá trochu sklopit zraky, či je dokonce zavřít. Smysl existence se zavřenýma očima velice dobře chápe třeba kočka, ano, a to když leží s tlapkami v mé dlani. Ovšem, pravda, čas od času na mě pro jistotu mrkne.  

Čím dál více si ale uvědomuji také, že opravdové poznání všeho, světa, vesmíru i lásky je asi nakonec možné jen se zavřenýma nebo aspoň přimhouřenýma očima.

Josef Duben