Dospělost

Pozoruji motýla, tedy babočku, a přemýšlím, zda by se u člověka při přechodu z dětství do dospělosti  dalo hovořit o proměně dokonalé nebo nedokonalé. Když se tak porozhlédnu, přijde mi, že nejspíš jde často o proměnu nedokonanou. Zato u motýlů je to zcela jednoznačné.

Dětství u motýlů vypadá jinak, je to období larvální, kdy se to, co se vylíhne z vajíčka,  motýlovi vůbec nepodobá. Nicméně ta housenka bývá krásná, nebo aspoň hodně bizarní. To malý člověk vypadá hned jako člověk, byť docela maličký, ovšem mnohdy také bizarní. Kdyby se ale v určitém období, tak kolem třinácti či patnácti zakuklil, aspoň na rok, mohl by se proměnit ve standardního dospělého. Ovšem kdo ví, jaký má být „ten standardní“. A navíc, ne každý vykuklící se motýl je standardní, ne každému se napnou křídla správně, no a takový bývá okamžitě sežrán ptáčkem, kočkou či jiným predátorem. A ten nestandardní člověk? Radši nedomýšlet.

Brouci jsou trošku v nevýhodě, jejich larvy nejsou moc vzhledné, a takové ponravy už vůbec, ale pak jsou z nich velezajímaví dospělci s dost atraktivními krovkami, zajímavou kresbou a tuhým tělem připomínajícím brnění. Ale každá dospělost, savcova, ptačí, motýlova, broučí či rybí znamená, že dotyčný jedinec začne vyhledávat pohlavní protějšek. A po různě dlouhých radovánkách je zase zaděláno na další generace.

Že být dospělým nemusí být až taková legrace, toho si lze povšimnout například právě na motýlech. Zdánlivě vesele a bezstarostně poletují z květiny na květinu, ale občas musejí vzít prudkou zatáčku, aby se vyhnuli útoku hmyzího nepřítele, nějaké potvůrky ptačí anebo kotěte. Motýl, který se dožije konce sezóny, bývá už docela dost ošoupaný, leckterý má i křidélko natržené. Nicméně poletuje, poletuje.

Však i člověk s pochroumanou tělesnou schránkou, má-li dost štěstí, jako onehdy já, se stále s vděčností. mele. Vymázl jsem se onehdy na kole, pěkně uprostřed vesnice, krvavé koleno, krvavý loket, helmou jsem břinkl o asfalt. Ještě štěstí, že se kolem nepotuloval žádný predátor.

Josef Duben