Genetické dědictví, aneb dobrý den, hoši!

V lese jsme si s dcerou onehdy libovali, co jsme našli klouzků, krásných bedel i hříbků. Na pastvině na kraji lesa dokonce velké pýchavky, ale jak se ukázalo, byly už přece jen staré a k jídlu nevhodné. Připadali jsme si jako velmi úspěšní sběrači. Dobrý den, hoši, zdravíme sběrače, kteří k lesu teprve míří. No a kdybychom se potloukali kolem vody, možná by nás zalákalo se podívat pod břehy, zda také tam nenajdeme něco k snědku.

Jenže u vody jsme nebyli a také víme, že raci jsou chránění a lovit ryby bez patřičného povolení nejde. No, samozřejmě jde, ale člověk podstupuje riziko, že bude jako přestupník zákona dehonestován a penalizován, a navíc bychom z toho asi neměli radost. A tak pokud chce člověk bezproblémově zažít uspokojení sběračského pudu, nezbývá než vyrazit do lesa na houby nebo na nějakou mez natrhat šípků či po prvních mrazících trnek. Při tom je fajn, že se dá pozorovat poštolka třepotající se nad polem, nádherně se vlnící hejno špačků, zaslechnout krákající krkavce či zahlédnout na poli hopkujícího zajíce či obezřetné stádečko srnek.

Kde se ale bere ta touha toulat se po lese, po stráních, něco nasbírat, a to pak doma hezky sníst? Jenže dozajista to nemá každý, někteří vnímají lesy a volnou přírodu vůbec jako hrozbu. Že by se to i lišilo národ od národa?  Možná to v nás iniciovali v dětství prarodiče nebo rodiče, a je zase jejich předkové. Nejspíš to bude sahat hodně hluboko. Navíc mě v tom utvrdil článek archeologa Jana Eignera v časopise Dějiny a současnost věnovaný mezolitu, což je střední doba kamenná. Na konci totiž dodává s mírnou nadsázkou, že genetické dědictví té doby v sobě dosud alespoň malinko neseme, a naráží na národní oblibu sbírat všemožné plody a houby i na tradici „ohníčkaření“ či trampingu. Nebo si to o sobě prý aspoň můžeme myslet.

Ostatně proč by ne, ono to není až tak dávno, střední dobou kamennou se míní období kolem roku  5500 př. Kr. Když se tak okolo sebe i na sebe a i rodinu podívám, tak se mi zdá, že na tom genetickému dědictví něco asi bude.

Josef Duben