Nebezpečná povolání…
Myslím nahlas: „Hm, nebezpečná povolání…“ a posunu kurzor na začátek stránky. Žena okolo mě prochází a reaguje: „To chceš psát o rybářích, dřevorubcích nebo o listonoších?“ Odpovídám, že možná ano, ale ono těch nebezpečných povolání je celá řada, tak odkud začít?
Být dřevorubcem či rybářem na moři, to opravdu patří mezi nejnebezpečnější povolání. Hned za nimi to jsou pracovníci ve výškách nebo naopak v hloubkách. Já bych sem řadil i hasiče, vojáky a policisty. Ale statistiky to tak nevidí. Tradičně se však také považuje za nebezpečné povolání listonoše, neboť ten každý den podstupuje riziko, že bude pokousán psem. Pravda, dnes už mu to asi tolik nehrozí, většinou už na soukromé pozemky nevstupuje. Nicméně jsou profese, které na pozemky či do soukromých prostor zákazníků vstupují, a to jsou mnozí řemeslníci.
Vedli jsme na toto téma řeč se sousedem Josefem, který instaluje plynová topení, kotle a další spotřebiče a má za léta praxe bohaté zkušenosti. Onehdy vstoupil k nám do domu a volal: „Je tu někdo?“ A než jsem se stihl ozvat, už s úlevou konstatoval, že vidí kočku. Ta se na něj také podívala a šla si po svém. On se na ni usmál a věnoval se opravě plynového kotle, kvůli které se dostavil. A jak jsme se posléze dali do řeči, stočil se nějak hovor na rizika, se kterými se musí vyrovnávat, no a přišla řeč na psy.
Pravil: „Už mě pět let žádný pes nepokousal.“ A dodal, že dřív byl pokousaný mnohokrát, ale od jisté příhody už nikdy. To mě zaujalo a chtěl jsem tu příhodu slyšet. Nuže: „Instaloval jsem plynový sporák u kamaráda, a pak jsem jeho ženě vysvětloval, jak to funguje. A najednou na mě zpod stolu vystartoval dobrman, v tu chvilku jsem jej měl na ruce. Ještě že jsem měl tuhou bundu, tak mě jen chytil. A kamarád mi pak říkal, čemu se divím, že když vykládám, tak máchám rukama jako větrný mlýn, no a pes to bere jako ohrožení pána, v tomto případě paní. Ach jo, do té doby jsem si to neuvědomil. No a od téhle příhody mluvím se zákazníky raději jen s rukama v kapsách. Tedy s těmi, kteří mají doma pejska. A od té doby mě vážně žádný nekousl.“
Ono se snad obecně ví, že když se přistupuje ke koni či krávě, je třeba je nejdříve oslovit, dát o sobě vědět, aby se nelekli a nekopli. Pozor, kůň kope vždy dozadu, ale kráva i do strany. No a se psem se to má tak, že na každé potenciální ohrožení pána reaguje útokem. A na velikosti nezáleží.
Zkrátka každý člověk, a samozřejmě i řemeslník, musí počítat i s takovými riziky. Ano, jsou psi poslušní a vycvičení, ale podle Josefa je jich strašně málo. A na to mohl uvést zajímavý příklad. Jednou cosi opravoval v jedné rodině a celou dobu jej klidně pozoroval pánův vlčák, ani se nehnul. Když se Josef divil, vlčákův pán mu vysvětlil, jak je možné, že je pes tak klidný. Prý proto, že pánovi se už nechtělo kopat psí hrobečky. Vysvětlil, že jak mají dům u silnice, tak všichni dosavadní málo poslušní psi, jak přijel domů, vyráželi na silnici, jakmile se otevřela vrata. A jemu pak už nezbývalo, než kopat hrob. A jelikož měl pán v oblibě vlčáky, přestalo jej to kopání brzy bavit, tak radši posledního psa vycvičil k dokonalé poslušnosti.
Asi by se dalo pokrčovat a vyjmenovávat další a další povolání a další rizika. Vybavuji si například příběhy několika známých veterinářů, jednomu šláplo tele na nohu, že to bylo na sádru, jiný byl pěkně poškrábán nervním kocourkem, další škrcen hadem a jinému zase málem uštípl prst papoušek kakadu.
Josef Duben