Sklíčidlo

Padlo na mě sklíčidlo. Tedy nikoli ta součástka sloužící k upínání vrtáku či šroubováku, na mě padlo cosi jako skleslost až zarmoucení. Možná proto mi naskočila asociace vrták – sklíčidlo. Do něj vložený vrták se totiž musí kličkou pěkně utáhnout, až je „sklíčený“. A přesně tak jsem se dnes ráno probouzel. Jako vrták pěkně sklíčený.

Kterému se nějak nechce nic, natož poslouchat prognózy klimatologů či politologů. Ach, do jakého světa se to dnes budím? Přišlo mi, že mnohem lépe je na tom snad jen pilořitka velká (Urocerus gigas). Té se to vrtá, a nemá žádný problém se sklíčidlem!

Avšak když jsem se pořádně probral a rozhlédl se, uvědomil jsem si, že nejsem ani hmyz, ani stroj, který někdo zapne, vypne, utáhne, popřípadě donutí k otáčení jako onen vrták. Jsem přece tvor s víceméně svobodnou vůlí, nebudu si namlouvat, že zcela svobodnou, i když by se to mohlo na první pohled zdát. Však ani ten pták, volně se pohybující v povětří, není úplně svobodný. Brzdí jej, anebo pohání vítr, má své povinnosti, k mláďatům, ke své životní družce či druhovi, ano, pravda, které si svobodně vyvolil. Nebo jej k tomu dohnaly pudy? Začaly mi naskakovat a odvíjet se další a další asociace, až se mi na tváři náhle objevuje úsměv. Ale zde už raději skončím.

A tak nastává čas na kávu. Po ranní kávě už je veseleji, zejména když na mě mrkne kočka, a pak se  ladně  zvedne a vybídne mě k procházce. Kam, no přece k misce, kterou během noci tak hezky vyjedla, nebo k jejím dvířkům do zahrady. Nu, tak mi den pěkně začal.

A to je jeden z receptů na sklíčenost: Dvě K… káva a kočka.

Josef Duben