Křičí, ale papáníčko dá…

Říkal jsem si, čímpak si to ten pan doktor získává takovou důvěru a sympatie. A zřejmě nejen u svých pacientů. Za těch skoro dvacet let, co se známe, mohu potvrdit, že působí důvěryhodně, a je důvěryhodný, zaujme bystrým a klidným pohledem. Nicméně má v oku něco lišáckého. Čím to je, jsem pochopil, až když přišla řeč na kočky a jeho zálibu v nich.

Na chalupě, kam jezdívají o víkendech i o dovolené, mají kočku. Tedy spíš u chalupy. Už když se blíží, kočka přibíhá, vítá a dožaduje se papáníčka. Přes týden kočička hostuje u sousedů, a že nestrádá, je na ní patrné. A dobře vychází,  jak pak pan doktor upřesňuje, nejen se sousedy, ale i s liškou. Na mou nevyslovenou otázku doplní: „Však ano, liška k nám chodí a občas vykoukne za rohem kůlny, je zvědavá, co to takhle večer venku děláme, sedáváme totiž rádi na zápraží. A když se chystáme k odjezdu, tak už lištička netrpělivě přešlapuje, už se těší, kdy vyrazíme, aby zkontrolovala, co jí naše kočka nechala v misce.“

A pak přišla řeč i na to, jak kočka člověku rozumí. „Rozumí všemu,“ prohlásil lékař a chovatel.  „Tak například když přijedeme, hned číča přiskáče, a že by ráda nějaké jídélko. A vesele se hrne do dveří. Trochu poťouchle jí říkám, aby šla jen dál, že jí paninka dá. Vždyť ji má také ráda, ale spíš venku, ne doma, že jsou pak všude chlupy. A už její nesouhlas slyším. Kočička vybíhá ven a vyčítavě se na mě dívá. Tak ji uklidňuji: Neboj se, čekej. Křičí, ale papáníčko dá. Kočička se zastaví a čeká. A na důkaz řečeného se už jídlo nese. Ostatně, dobře nás zná. Však jakmile to trochu jde, sedáváme na zápraží a vedeme spolu, i s ní řeči. Inu jako my teď.“ Rozesmál se pan doktor.

Ano, i my si rozumíme.

Josef Duben