Krycí vzpomínky na kočku v čepici

Pojem krycí vzpomínky je známý z psychoanalýzy, pracoval s ním její zakladatel Sigmund Freud. Nejde ani tak o to vzpomenout si na nějakou konkrétní situaci, a tou se dojmout, ale vyvodit z ní vztah k nějaké současné frustraci, obsesi, se kterou se analyzovaný ne a ne vyrovnat a pokročit dál.

Jako ukázkový příklad Freud uvádí, asi pochopitelně bez dalších podrobností, nevinnou vzpomínku z dětství, kdy se mu spojil pocit slasti z dětských her na alpské louce poseté žlutými pampeliškami s touhou po jedné dívce ve žlutých šatech o řadu let později. Podle mě Freud ve svém životopise trochu zastřeně naznačuje, jak psychoanalýza funguje a jak lze na základě vlastních vzpomínek nacházet kořeny současných problémů, bolestí, ale pozor, i radostí.

Pravda, ale se zpětným zpracováním toho, co bylo, pracují nejen lékaři duše, ale i těla. A také všemožní tvůrci, skladatelé, malíři, literáti. Ostatně já také. Mám totiž také krycí vzpomínku, a to dvojitou, tedy z lingvistického hlediska. Krycí vzpomínku, která se týká pokrývky hlavy. Co se pamatuji, vždy jsem si rád nasazoval různé čepice. Klobouky, rádiovky, po indiánské čelence jsem toužil jako kluk, to ano, ale spíš jen tak imaginárně, za prvé jsem si byl vědom, že nejsem rudokožcem a za druhé nemám zrovna orlí nos. Klobouk s ptačím pérem, to bylo jiné. I dnes mám spoustu různých pokrývek hlavy, kloboukem počínaje a dejme tomu rádiovkou konče. Je to normální?

Nevím, jestli to je normální, ale je to na základě psychoanalytické metody snadno vysvětlitelné. V hlubokém dětství jsem trávil jedno léto u venkovských příbuzných, kde jsem měl možnost být nablízku kočce. A ta kočka měla podle mě čepičku. Jistě si leckdo podobnou kočičku vybaví, takovou černobílou, kdy bílá převládá, a na hlavičce mívá černou jakoby kipu na temeni. Navíc kočce ani nevadilo, když jsem ji přikrýval čepicí, tzv. baretem, který jsem dostal od tatínka. Jo, a otec také rád nosil pokrývku hlavy, stejně jako dědeček, podle něhož pán bez klobouku nemohl být považován za slušně oblečeného. A když jsem si tak nyní na otce vzpomněl, vybavuje se mi, jak reagoval, když jsem se chtěl párkrát mermo mocí něčeho dobrat. A to nešlo o žádné psychologické hlubiny, zde si každý může představit otázku odpovídající uvažování pěti či šestiletého kluka. Otec většinou opáčil: „Víš, ono také nemusíš všechno vědět.“ A čím jsem starší, tím více si uvědomuji, jak to bylo prospěšné. Aspoň pro mě, a je i dosud.

A co kočka? Dokáže vzpomínat? A pakliže ano, lze některé vzpomínky nazvat krycími? Nejsem si jistý, a ani se jí nebudu ptát, protože její odpovědi na podobné sofistikované dotazy bývají více než mnohoznačné, že by se za ně nestyděla ani Pýthie. S velkou pravděpodobností nepůjde o retroaktivní fantazie, které tak jaksi symbolicky popisují současné dění; kočka totiž na takové mudrování nemá čas, na rozdíl ode mě. Ona potřebuje reagovat rychle, jak na kořist, tak na možného predátora. Ve chvílích odpočinku by však možná šlo uvažovat o jedné krycí vzpomínce z kočičího dětství. Snad právě díky ní  může s člověkem navazovat velmi úzký, skoro bych řekl až přátelský vztah. A to se pak přitulí a natáhne tlapku, aby si toho svého člověka přidržela a chvíle slastného pocitu bezpečí si prodloužila.

Josef Duben