Jeho milá rozmilá

Když mi Miloš otevíral vrátka, se spikleneckým úsměvem mi sdělil, že mu zrovna přiletěla jeho  milá. A vzápětí mi ji představil. Jé, po trávníku před lavicí na zápraží, kde rád sedává například s kávou, právě rozvážně a s očekáváním promenovala slepička. Nakláněla hlavičku, pozorovala nás tu jedním, tu druhým okem a s přivřeným zobáčkem tak jemňounce pobrukovala, takové jakési ááuuá, trochu hrdelně rrrr, a zase ááá.

„Tahle mě má nejradši. Ne že by mě ostatní slípky rády neměly, ostatně, kdo má takový kurník jako ony… ale jenom tahle vždycky honem vyskočí na zídku, přelétne přes plot od zahrady, a už je tu.“  Miloš vytahuje suchý rohlík a blíží se ke slípce. „Něco ti ukážu, zapni si video.“ A zvolá: „Hop, hop!“ A slepička nadšeně vyskakuje a uzobává.

A takhle prý Miloše vítá každé ráno, sotva vyjde z domu s ranní kávou, už je tu. Ale slepička přilétá a vesele prozpěvuje i v poledne, či odpoledne, prakticky kdykoli se objeví. My zatím sedíme na zápraží ještě pěknou chvíli, klábosíme, a hovoříme i se slepičkou, a ona nám odpovídá. Nakonec si ještě přijde pro pohlazení.

Tomu říkám umět žít.

Josef Duben