Kdo dlouho podlézá, na tom se to pozná

Podlézání se obecně považuje za jednání nečestné, při němž je člověk ochoten zapomenout na své zásady, pokud vůbec nějaké má, či měl, a přizpůsobit se druhým, tedy podlézat jim. Krásně se k tomu pojí i pojmy servilita či  patolízalství. Jenže leckdy je třeba se přece jen do jisté míry přizpůsobit, a nemusí se zrovna podlézat, ono prostě záleží na míře.

Pokud se člověk přizpůsobuje moc, zanechá to na jeho jednání, psychice, ba i habitu stopy. Jasně, Tyršovo slavné  Přeskoč, přelez, ale nepodlez …, které  Cimrman trefně doplnil: “Já říkám, můžeš i podlézt, ale pak se zase narovnej.“ A já bych zase dodal, že jinak to bude mít důsledky.

Příklady z živočišné říše by se daly nalézt, ale je třeba připustit, že nejde o ekvivalent podlézání lidského. Zvíře ve snaze se vloudit do přízně, a mít z toho užitek, jedná pudově, i když se může zdát, že jedná zcela rozumově, tedy „lidsky“. Sem patří plazení se před konkurentem či šéfem smečky, vyjadřování podřízenosti nejrůznějšími způsoby, a tak podobně. Jiným živočichům je podlézání tak vlastní, že nikoho ani nenapadne srovnávat je se servilitou. Třeba takoví hadi, jak ti se dovedou skvěle plazit, a navíc dovedou i podlézat, nadlézat, přelézat či prolézat.

Ovšem v živočišné říši se dá objevit následek dlouhodobého podlézání. Nám se to povedlo v Pražské ZOO v pavilonu želv. Ptali jsme se Nataši, co že to mají ty některé obrovské želvy s krunýřem? Že ho mají na vrcholku takový divný, jako by obroušený? Nataša, vrchní chovatelka želv, se zasmála: „Takhle k nám už přišly z jiné zoo, evidentně tam něco podlézaly, prodíraly se zřejmě pod nějakou překážkou ke krmení. No, a to zanechalo stopy.“

Takže pozor, podlézání reálné i přenesené zanechává stopy, na krunýři okem viditelné, ale, zejména pokud jde o lidi, poznamená to duši i chování.

Josef Duben