Proč se mi ti racci smáli?

Už jsem si zvykl, že mě ráno budívá zpěv ptáků, zejména kosů, ale i drozdů, či čiřikání vrabců a sýkor, anebo pískání střízlíkovo. Ovšem jiný kraj znamená i jiný zpěv, například u jezer, a zejména pak u moří se ozývají vodní ptáci. Nejčastěji jde o racky. U nás známe ty, co se rádi „smějí“. Však se i jmenují racci chechtaví.

Vzpomněl jsem si na ně na jednom italském ostrově. Tam se ale každé ráno ozývali racci místní, tedy ti středomořští, a to takovým melodickým kejháním, které chechot připomínalo jen trochu. Ovšem přes den, asi podle nálady, ti racci středomořští mňoukali chvílemi spíš jako kočky, a jindy to zase spíš znělo jako štěkot psa. Repertoár mají vážně široký. Pozoroval jsem je při obratném letu, jak jednotlivé páry usedaly na útesech a racci spolu komunikovali skoro jako lidé, a pak zmlkli a spolu pak hleděli tu na východ, tu na západ slunce, podle denní doby.

Dva z nich nejčastěji sedávali na kraji terasy, téměř na dosah ruky. Povídali si, a chvílemi se snad doopravdy zasmáli. Když jsem se je však chystal natočit, tak jako kdyby to tušili, zmlkli, a nevydali ani hlásku. Pokusím se s nimi tedy promluvit, ale jejich řeč je mi přece jen cizí. Zkusím to jinak. Zaskřehotám jako žába, jazykem vytvořím v ústní dutině podtlak na pravé straně patra, pak jazyk lehce povoluji, a skřehotání je tu. Jsem hrdý na ty zvuky, které dovedu vyloudit, jen nechápu, proč je moje žena nesnáší. Ale jelikož je trochu na distanc, zaskřehotám…Trefil jsem se!

Racci zaklonili hlavy a dali se do smíchu: Chácha, chácha, chácha, cha, cha! Myslím si, že si má slova vyložili jako otázku: „Žerete žáby?“ A vesele odpovídali, že ne, ne, kdepak. I když potom trochu zamumlali: „Kvak, kvak…“ Asi to znamenalo no někdy, když nic jiného není. A odletěli.

Z krátkého videa je patrné, že k této komunikaci došlo na terase s výhledem na Castello Aragonese na ostrově Ischia.

Josef Duben