Kdo to je za zrcadlem?

Zrcadlo, čočka, matnice, temná komora, to jsou pojmy známé z fyziky, přesněji z optiky, ale ani fyzika nemá žádné měřítko ani měrnou jednotku pro tajemno, neznámo, či strach z něj. Kdo je v tom zrcadle? Jsem to já? Na tuto otázku si dokáže odpovědět skoro každý člověk, ale rozhodně ne každý živočich.

Kdo z lidí se ve vodním zrcadle poznal jako první? To známo není, do dějin se zapsal až zrcadlící se Narcis, který se do svého obrazu tak zamiloval, až z toho chřadl, až uchřadl. Podle Ovidia odmítl nymfu Echo a myslel si, že si bude stačit sám… Poučné dodnes.  

Poznat sám sebe, s tím může mít člověk problém. Tedy kromě obrazu v zrcadle. U zvířat tomu bude asi jinak. Ta sama sebe berou, myslím si, jako samozřejmost, protože zabývat se nějakým vlastním já by jim bránilo v uhájení života, či by je zdržovalo od shánění potravy. Ale zrcadlo, to je jiná. V zrcadle se leckterá poznají, prý například lidoopi, sloni, koně, delfíni a třeba krkavcovití ptáci, tedy, krkavci, vrány či straky. Jiní živočichové poznají, že je v zrcadle stejný druh, ale vnímají jej prý často jako konkurenci, tak na tom má být kočka nebo pes. Ovšem kdoví, zda to tomu tak je doopravdy. Naše kočka se v zrcadle také vidí, ale jako konkurenci to nevnímá, na tu vždy udatně syčí. Obraz v zrcadle ji naprosto nezajímá.

Sebeuvědomění je pojem docela srozumitelný, že? Znamená, že dotyčný dokáže poznat sám sebe. V souvislosti s poznáním se v zrcadle, což se chápe jako jistý aspekt sebeuvědomění, se pak mluví o tom, že se dotyčný jedinec pozná. Pravda, někdy i člověk  má potíž se „poznat“. Po ránu, po flámu, avšak to možná víc souvisí se schopností vůbec otevřít zalepené oči a zaostřit.

Zvíře se, podle mě, sebeuvědoměním vůbec nezabývá, natož aby s ním mělo problém. Možná v jisté nepřirozené situaci, kdy kachňátko vysezené a odchované slepicí skočí do vody a plave, pak má problém se sebeuvědoměním kvočna, v ten moment si připadá „jako jelen“. Nebo když Konrad Lorenz popsal tzv. imprinting, vtištění obrazu rodiče, kdy v něm housata viděla svůj vzor, své rodiče, v člověku, který je odchoval. Za normálních okolností ví každé štěně, že je pes, a kotě, že je kočka, a to malá nebo velká.

A vůbec,  zvířeti  je zrcadlo, i co je možná za ním, zcela šuma fuk. Pro sebeuvědomění ani oči otevřít nemusí. Pozoruji mě nejbližší zvíře, kočku. Dlí na dosah a má oči zavřené. Občas na případný podnět pohne ušima, na oslovení lehce pootevře oči a když zjistí, že je svět v pořádku, zase je zavře a v odpověď na mou nevyslovenou otázku zapřede.

Zkusím to jako ona. Funguje to. Před zavřenými zraky mi defilují příhody dnešního dne, jak bylo krásně v podzimním lese, tu zaslechnu přes docela tlusté zdi odbíjení hodin na kostelní věži, pak klapnou dveře a poznám, že to byly ty vchodové, a po chvíli další, kterými vchází žena. Čekám, že se zeptá, proč mám zavřené oči, a mám připravenou odpověď: Abych tě lépe poznal. Ale nezeptá se, mluvíme chvíli spolu o tom, co si dáme k večeři, až posléze jí vysvětlím, proč se nedívám a vysvětluji jí, že mě zastihla při pokusu.

Nic na mém jednání ženu nepřekvapí, ostatně to ani kočku. Ta, abych zase nepopisoval její hnutí mysli, raději přesedla na židli a skryla se pod lemem ubrusu. Jako kdyby chtěla naznačit, že její touha poznávat není zase tak velká, nebo demonstrovat, že poznání má své meze, které ona respektuje. Takže, co nebo kdo je za zrcadlem, je sice zajímavá otázka, ale je jednak těžko zodpověditelná, jednak špatně položená. Je to totiž jen eufemistické vyjádření touhy zjistit, zda je něco „potom“, nebo „tam“, anebo jestli vůbec nějaké „tam“ existuje. Poučení si beru právě od kočky: Věřím ve smysl života, v jeho užitečnost, také v lásku, spásu a krásu. Myslím, že to docela chápal a i výstižně popsal Viktor Frankl.

Zavírám oči v temné komoře a obraz na matnici se ztrácí.

Josef Duben